Šlo ve finále udělat něco jinak? O tom přemýšlí trenér Broulík ze stříbrné reprezentace žen!

Trenérské duo Manhart a Broulík jelo do Kanady s jasným cílem, a to získat zlaté medaile, jimiž by se chtěl Karel Manhart rozloučit s reprezentací. Tento cíl české ženy splnily tak napůl, protože dosáhly na stříbrné medaile, i když zlato bylo blízko! Co na celý turnaj říká trenér Broulík?

Jsem přesvědčený, že do Kanady odcestovalo to nejlepší

Trenére, do Kanady jste letěli se silným kádrem, nálada byla určitě dobrá. Jak se Vám turnaj líbil z organizačního hlediska?

Jsem přesvědčený, že do Kanady odcestovalo to nejlepší, co bylo v daný moment k dispozici. První dva až tři dny byly z organizačního hlediska v mých očích slabší. Nechci zacházet do detailů a probírat co bylo dobře a co špatně, ale jsem si jistý, že start turnaje a organizace určitých věcí měly být jinak, lépe, pečlivěji. Na druhou stranu MS proběhlo s ročním odkladem z důvodu covidu, hrálo se v severní Americe, což už samo o sobě je pro české výběry z organizačního a logistického hlediska náročné a ať to bylo jakkoliv, tak jsme rádi, že se akce uskutečnila a reprezentace žen na rozdíl od mužského výběru měla klidnější přesun mezi Evropou a Kanadou.

S jakým cílem jste do turnaje vstupovali? Měli jste jasnou vizi, jak budete chtít hrát?

Po zimních kempech se okruh hráček zúžil, protože jsme věděli, že v průběhu jarní části nebude žádná, maximálně jedna příležitost pro kemp. Před MS proběhly 3 kempy, kde se od první chvíle piloval systém hry, přesilovky / oslabení a hledalo se optimální složení útočných trojic a obranných dvojic, respektive celých pětek. Samostatnou kapitolou byla pozice v bráně.

Skupinou jste prošli dobře a skončili jste na druhém místě. Byli jste se startovací pozicí do semifinále spokojeni?

Chtěli jsme skupinu vyhrát a jít do semifinále na čtvrtý tým tabulky, ale vzhledem k vývoji a s odstupem času je úplně jedno, jestli jsme šli jako vítězové skupiny nebo z posledního postupového fleku. Cílem bylo to urvat a hrát finále a tam "děj se vůle Boží", tam to je už o jednom zápase. Já osobně jsem chtěl hrát finále proti domácí Kanadě a porazit je, což se mi splnilo jen z poloviny.

Videa a porad bylo opravdu hodně, u TV jsme trávili skutečně dost času

V semifinále jste se utkali s USA, které vás v základní skupině porazily. Jak těžké bylo naladit holky na to, aby hodily prohru ze skupiny za hlavu?

Vůbec ne, poslední zápas skupiny s USA některé holky nehrály z důvodu nemoci nebo zranění, ale ani přes absence jsme nepředvedli špatný výkon. Navíc jsme si všechny zápasy díky klukům z redakce ihned stahovali do počítače a po příjezdu na hotel jsme spolu s Karlem viděli odehraný zápas znovu a hned si vyhodnotili náš výkon a rozebrali jsme si soupeře. Následně jsme si na společných poradách s holkama video rozebírali, ukazovali jsme si rezervy, důležité momenty zápasu a hru soupeře. Videa a porad bylo opravdu hodně. U TV jsme trávili skutečně dost času, protože jsme chtěli být připraveni, takže motivace na semifinále byla v týmu přirozená a mladé holky to vycítily od těch nejzkušenějších, protože ty už motivovat nemusíte, moc dobře vědí, o co hrají, dají tomu vše a vždy se dobře připraví. Porážka s USA vlastně nic neřešila, protože už před zápasem jsme věděli, že bez ohledu na ostatní výsledky se na druhý den se stejným soupeřem potkáme znovu.

Vy jste ukázali Američankám, že míříte opravdu vysoko a porazili jste je 6:0. Věřili jste si po tomto výkonu i na Kanaďanky?

V semifinále byly důležité dvě rychlé branky krátce před koncem první třetiny, kdy se prosadila první a hned po ní druhá lajna, protože jsme odskočili a hrálo se nám klidněji. Popravdě řečeno jsme si věřili díky přípravě, videu a poradám na každého soupeře a nevím o nikom z týmu, kdo by se bál. Je velký rozdíl mít respekt k soupeři a jeho kvalitě, nebo být ustrašený a poražený v hlavě dříve, než začne zápas. Sílu soupeře jsme vnímali, ale věřili jsme si.

Jak vzpomínáte na finálový zápas proti Kanadě na kanadské půdě? Vedli jste 2:0, ale nakonec jste podlehli. Kde se zápas zlomil?

Každý den na něj vzpomínám a říkám si, jestli šlo něco udělat jinak či lépe, abychom vedení neztratili. Škoda, že Vosa (Lucie Manhartová) nedala na 3:0, bohužel jen břevno. Na druhé straně nás podržela Zechyna (Kateřina Zechovská) a tyčky zvonily i za jejími zády. Hranice úspěchu či neúspěchu byla v tomto zápase hrozně tenká a na "KDYBY" se nehraje. První třetina nám vyšla dobře. Zápas se podle mě zlomil ve druhé třetině, kdy musíme sportovně uznat, že nás domácí na dlouhé minuty zatlačili na vlastní polovinu a po zásluze byl po dvou třetinách nerozhodný stav. Ve třetí třetině při hře 5 na 3 Kanaďanky rozhodly. Stále jsem si jistý, že jeden ze dvou odpískaných faulů nebyl, ale na to se historie neptá. V poslední patnáctiminutovce nám už došly síly na zdramatizování v podobě vyrovnání. Od zápasu s Velkou Británií se nám tým začal měnit v lazaret. Dohrála Patok (Barbora Patočková), Kalty s Pinďou (Kristýna Kaltounková, Lucie Kubínová) byly nachlazené, Vosa si v posledním zápase skupiny udělala koleno, Herzig (Petra Herzigová) dostala taky naloženo. Obě nám dával na poslední zápasy dohromady fyzioterapeut výpravy Evžen Bruštík. Zranění ke sportu patří a my se v daný moment snažili udělat vše proto, abychom byli do dalšího zápasu v nejlepší možné sestavě a kondici a na zlato to nestačilo.

Jsou podle Vás stříbrné medaile úspěch? A jaké bylo loučení s Karlem Manhartem? Budete chtít u reprezentace žen nadále zůstat?

Už někdy od dubna, kdy jsem nabýval dojmu, že žádný covid šampionát nezruší, tak jsem si přál hrát finále v Kanadě proti Kanaďankám a zvítězit v něm, takže na tento zápas asi nikdy nezapomenu. Škoda, že jsme v zápase nezvítězili. Chtěl jsem to i kvůli zkušenějším hráčkám a končícímu hlavnímu trenérovi. To mě upřímně vnitřně hlodá a mrzí mě, že se to nepovedlo. Jsem na celý tým pyšný, protože holky dřely a hrály i pěkný hokejbal. Nikde se nemluví o zbytku našeho realizačního týmu, ale bez těch dvou holek by tým nefungoval, jak fungoval. Karel Manhart oznámil v kabině hráčkám na předposledním kempu, že to bude jeho poslední šampionát u ženského národního týmu. Na začátku posledního tréninku v Rakovníku před odletem se na ploše všechny holky s Karlem rozloučily a něco proběhlo také po finálovém zápase přímo v šatně, byly to hezké momenty, do kterých se nemůže nikdy vměstnat vše, co se v průběhu let událo. Na otázku, jestli budu dále u holek, nemám jednoznačnou odpověď. Ptal se mě na to Karel, některé hráčky i lidé z mého okolí. Přemýšlel jsem nad tím, lhal bych, kdybych řekl, že ne, ale do konce mandátu jsem si řekl, že se v tom nechci víc pitvat. Nezáleží to jen na mně, protože trenéry národních týmů vybírá někdo jiný, tam se trenéři nedosazují sami. Na jednu stranu je to pocta být součástí, ale v současné době řeším i určité osobní věci, které mi to neulehčují, takže toto je něco, co sám ještě nevím.

Připomeňte si finálové utkání žen, ve kterém Česká republika sahala po zlatu! České reprezentantky ale skončily na druhém místě!