Nepřetržitých dvacet let věnováno národnímu týmu! Příběh tří stálic ženské reprezentace

Reprezentační výběry procházejí pravidelně obměnou a stejně tomu tak je i u ženské hokejbalové reprezentace. Od jejího vzniku jsou ale její součástí nepřetržitě tři jména – Jana Baloušová Fričová, Petra Herzigová a Lucie Manhartová. Letos v Ostravě se společně představily už na desátém mistrovství!

Výjimečná cesta u ženské reprezentace

Začátky ženské reprezentace sahají až do roku 2006. První mistrovství světa se uskutečnilo o rok později v německém Ratingenu, odkud si české reprezentantky společně s Janou Baloušovou Fričovou, Petrou Herzigovou a Lucií Manhartovou přivezly bronz. V té době asi málokdo tušil, že tato tři jména budou u reprezentace působit nepřetržitých dvacet let, objedou deset světových šampionátů a z každého přivezou medaili. Všechny se tak nesmazatelně zapsaly do historie českého ženského hokejbalu.

Zatímco Jana Baloušová Fričová se v reprezentačním dresu naposledy představila na domácím mistrovství světa v Pardubicích v roce 2017, její spojení s národním týmem tím neskončilo. Přestože stále pokračuje v hráčské kariéře na klubové úrovni, u reprezentace dnes působí jako masérka a zůstává tak její důležitou součástí i mimo hřiště. Uplynulo devět let a na dalším domácím šampionátu se v roli reprezentačních hráček rozloučily také Petra Herzigová a Lucie Manhartová.

Jejich medailová cesta od prvního bronzu pokračovala v roce 2009 na mistrovství v Plzni, kde české reprezentantky bronzové medaile obhájily. Stejný cenný kov přidaly také v Bratislavě v roce 2011 a na mistrovství světa v Kanadě v roce 2013. Ve švýcarském Zugu si pak český tým poprvé zahrál finále a odvezl si stříbrné medaile. Historický okamžik přišel v roce 2017 v Pardubicích, kde české reprezentantky dosáhly na svůj dosud největší úspěch – titul mistryň světa. V roce 2019 v Košicích přidaly bronz a poslední tři světové šampionáty už patřily stříbrné sérii. Naposledy letos v Ostravě prohrály ve finále jen rozdílem jedné branky.

Tři ženy, které stály u zrodu národního týmu, pomohly vybudovat jeho úspěšnou historii a po dvaceti letech za sebou zanechávají odkaz, který bude jen velmi obtížné překonat. Deset mistrovství světa, deset medailí a nespočet okamžiků, které navždy zůstanou součástí historie českého hokejbalu. A to vše ještě nemusí být všechno!

Jana Baloušová Fričová: Nechce se mi pořád uvěřit, že je konec této éry

O ikonách českého hokejbalu

„Myslím, že tyto dvě ikony jsou vážně ikony. U Péti Herzigové to je určitě poslední mistrovství a i když Vosa (Lucie Manhartová, pozn. red.) říkala, že je to také její poslední, tak u ní ještě doufáme. Péťa je ve svých letech neskutečná, věřím, že i Poprad by příští rok mohla dát, protože fyzička a herní stránka u ní je a ještě dlouho zůstane. Ale chápu, že už za ty roky toho je strašně moc, a věřím tomu, že jsou opravdu i unavené.“

Zkušenosti, které by měly zůstat u hokejbalu

„Věřím ale, že Péťa toho má co předávat dál, a doufám, že když už se rozhodla v hráčské kariéře skončit, že by mohla pomáhat třeba u juniorských reprezentací jako trenérka. Obě mají kvalitu neskutečnou, v hlavě i herní činnosti, a myslím, že by tyto holky měly u hokejbalu zůstat a předávat svoje cenné rady a svoje know-how. Neskutečné, když i Péťa Herzigová ve svém věku dokáže být v All Stars Teamu.“

Společná cesta a vzpomínky

„Pro mě je čest, že jsem s nimi hrála ještě teď sezónu. Přetáhly mě z Plzně do Kadaně, abychom mohly hrát všechny společně, protože takto jsme spolu začínaly a chtěly jsme to spolu i dohrát. Pořád se mi tomu nechce věřit, že by to bylo poslední mistrovství, proto pořád doufám, že by se to mohlo ještě zlomit, a nerada bych to s nimi ukončila. Dvacet let uteklo strašně rychle, pořád si to asi neuvědomujeme, že už máme nějaký věk. Pořád se cítíme jako mladé holky, i když ony jsou na tom trochu hůře, já už jen na střídačce otvírám dveře a ony tam musí běhat a fyzicky makat. Ale určitě by tyto hráčky měly pokračovat nejen jako hráčky, ale i trenérky. Mají co předávat mladším holkám a vzhledem k tomu, že jich je stále více, tak by to stálo za to.“

Konec jedné éry

„Nechce se mi pořád uvěřit, že je konec této éry a „naší slávy“, jak nás vždy všichni na klubové úrovni házeli do jednoho pytle, že Slavie přijela a vezme titul, ale říkali jsme: „Tak nás prostě porazte.“ Všude jsme slyšely slávistky... Dříve jsme byly neporazitelné, ale jsme rády, že konkurence roste, tak to má ve sportu být, taková zdravá rivalita. Ale nechce se mi tomu věřit, že tyto dvě holky chtějí skončit. S Péťou jsem to táhla, hrály jsme spolu v reprezentaci na beku a s Luckou vpředu.“

Nasazení více než na sto procent

„Holky do toho dávaly vždy více než 100 %. Makaly i mimo hřiště, jely všechno, i co se týká nějakého režimu, to se mi od nich líbilo. Opravdu i přípravu na letošní mistrovství, připravovaly se dlouho, vždy se uměly připravit a věnovaly tomu volný čas.“