V těchto zápasech si nikdy nikdo nic nedaruje, říká Tomáš Jiřík o semifinále Českého poháru

Hokejbalový klub Hradec Králové se navzdory poslednímu místu v extralize probojoval do Final Four Českého poháru 2025 a sahá po oživení celé sezóny. Navrátilec Tomáš Jiřík v rozhovoru mluví o derby s Pardubicemi, svém návratu i významu pohárového turnaje. Jak dlouho má v plánu ještě hrát hokejbal?

Jakákoliv taková akce je pro nás velkou příležitostí sbírat cenné zkušenosti

Tomáši, Hradec Králové se probojoval do Final Four Českého poháru. Jak velký úspěch to pro tým v aktuální situaci je?

Jsme velmi rádi za postup na Final Four. Jak jsme postupovali, tak jsme samozřejmě pokukovali po tomto finálovém turnaji. Máme velice mladý a nezkušený tým, takže jakákoliv taková akce je pro nás velkou příležitostí sbírat cenné zkušenosti.

Hradec Králové letos v Českém poháru vyřadil postupně Kladno B, Pardubice B, Opavu a ve čtvrtfinále Kelty 2008. Který zápas byl podle vás nejtěžší?

Osobně mohu hodnotit pouze poslední dvě kola, která jsem hrál. Z těchto zápasů musím uznat, že Kelti hráli velice dobré utkání a byly situace, kdy nás přehrávali. Naštěstí jsme utkání dotáhli do vítězného konce a můžeme se těšit na finálový turnaj.

Z hlediska aktuálního postavení v extraligové tabulce budete vstupovat do Final Four z pozice outsidera. Může být právě tohle určitá výhoda z hlediska psychiky a motivace nastartovat sezónu a zlomit tak nepříznivý vývoj v extralize?

To zatím nedokážu říct, zeptejte se mě v dubnu (smích). Určitě se tam nejedeme jen zúčastnit, ale chceme se poprat o co nejlepší výsledek. Každý zápas, který jdu hrát, chci vyhrát a doufám, že to tak mají i spoluhráči. Čekají nás dva velice těžké zápasy, které budeme chtít co nejlépe zvládnout. Tento turnaj může být také dobrou přípravou na jarní část sezóny.

V semifinále vás čekají Pardubice, obhájce loňského pohárového titulu. S tímto klubem se velmi dobře znáte a řada hráčů proti sobě nastupuje pravidelně. Očekáváte spíše taktický souboj, nebo emotivní bitvu?

Derby v semifinále Českého poháru zaručuje emotivní bitvu. V těchto zápasech si nikdy nikdo nic nedaruje. Pardubice jsou velmi silný tým, ale poslední zápas nám ukázal, že s nimi můžeme hrát velmi vyrovnaně. Doufám, že se všichni naši hráči uzdraví a budeme moci nastoupit kompletní.

Poslední tři roky jsem však cítil, že mi hokejbal spíše bral, než dával

U posledního pohárového triumfu Hradce v roce 2019 jste byl členem týmu. Vracíte se v myšlenkách k této úspěšné cestě? A jaké vzpomínky se Vám vybavují?

Byl to hezký hokejbalový víkend, určitě jsme rádi za tento triumf, ale nijak extra se k němu osobně už nevracím. Pro většinu spoluhráčů to bude první taková akce na klubové úrovni a byl bych rád, kdyby si ten turnaj užili stejně jako my v roce 2019.

Jaký význam má pro vás osobně reprezentovat Hradec Králové na takto prestižní akci, zvlášť s ohledem na vaši dlouhodobou vazbu ke klubu?

Vždy jsem byl hrdý na to, že můžu hrát hokejbal v Hradci Králové, hokejbal zde má velkou tradici. Pamatuji doby, kdy v týmu bylo třicet hráčů a bohužel ne všichni mohli nastupovat do zápasů, ale svým přístupem si to určitě zasloužili. Bohužel začínám mít dojem, že mladší a mladší hráči to již takto nevnímají a je to pro ně už jen nějaká forma „koníčku“, a proto to bohužel vypadá posledních pár let tak nějak smutně.

Vy jste po konci minulé sezóny ukončil kariéru, ale začátkem listopadu jste se znovu vrátil do hradeckého kádru. Co bylo hlavním impulzem k tomuto rozhodnutí?

Kdo mě zná, ví, jak moc jsem tento sport měl rád. Žil jsem osmnáct let naplno hokejbalem. Všechno se točilo kolem tréninků a zápasů. Poslední tři roky jsem však cítil, že mi hokejbal spíše bral, než dával. Proto jsem se rozhodl po minulé sezóně skončit. Po nějakém čase bez hokejbalu jsem si uvědomil, že mi to vlastně tolik nechybělo. I tak jsem měl v plánu se v listopadu spojit s klubem, zjistit aktuální situaci a pokud bude zájem, rád se přidám do konce sezóny a tím to definitivně uzavřít.

V jaké roli vás trenéři po návratu do týmu nejčastěji využívají a liší se vaše pozice od té předchozí před ukončením kariéry?

Je mi 31 let a jsem jedním z nejstarších hráčů v týmu, což přirozeně znamená, že bych měl pomáhat směřovat mladé hráče správným směrem a podporovat je v jejich rozvoji na hřišti. Jen mi chybí ta snaha z druhé strany. Když je potřeba, jsem schopný se ozvat v šatně nebo přímo na hřišti a v tom nevidím žádný rozdíl oproti dřívějším obdobím.