Tak nějak se to sešlo ve správnou dobu všechno dohromady, vzpomíná Václav Hodovník

Bývalý obránce Václav Hodovník patří k velkým osobnostem českého hokejbalu. S TJ Radouč Mladá Boleslav získal čtyři extraligové tituly a s reprezentací se stal mistrem světa v roce 2009. V rozhovoru vzpomíná nejen na zlaté časy Radouče, ale také na momenty, které mu hokejbal přinesl do života.

Fyzička byla vždy moje silná stránka

Václave, pojďme se nejprve podívat na vaše hokejbalové začátky. Jak jste se vlastně dostal k hokejbalu a proč jste si vybral právě tento sport?

Kolem 16 let jsem se rozhodl skončit s hokejem a, jak to někdy bývá, rozhodla náhoda. S kamarády jsme potkali v hospodě kluky, kteří právě založili nový hokejbalový tým, a pozvali nás na trénink. Zřejmě jsme je přesvědčili (smích), tak jsme začali společně hrát okresní ligu. Asi po třech letech už jsem začal navíc nastupovat v dresu Waldecker Kosmonosy v národní lize. V té době hrála extraligu TJ Radouč a já se chodil dívat a snil jsem, že by to bylo skvělé také jednou obléknout i jejich dres. Ale zpátky k otázce, proč jsem si tento sport vybral? Vlastně se to všechno seběhlo docela rychle a já ani jiné možnosti neměl a nikdy jsem toho nelitoval. Kromě toho byl tento sport v mnoha ohledech podobný hokeji a já tak mohl alespoň trochu využít, co jsem se do té doby naučil s hokejkou. Navíc fyzička byla vždy moje silná stránka, a to se mi na betonu, kde se člověk nemohl sklouznout, náramně hodilo.

Měl jste v mládí nějaký vzor mezi hráči hokejbalu či hokeje?

Pro mě jako mladého hokejistu nemohl být vzorem nikdo jiný než Wayne Gretzky. A co se týče hokejbalu, tak já vlastně tenkrát ani nikoho neznal.

Začněme vaši klubovou kariérou. V letech 2000–2003 jste s týmem TJ Radouč Mladá Boleslav získal čtyři tituly v řadě. V čem podle vás spočívala tehdejší síla týmu?

Tak nějak se to sešlo ve správnou dobu všechno dohromady. Myslím si, že naší výhodou byla vyrovnanost jednotlivých řad. Dá se říct, že zápas mohla rozhodnout jakákoli pětka, resp. v té době čtyřka. Další roky se pak mužstvo doplňovalo o ty nejlepší hráče z jiných klubů. Asi nás za to někteří zrovna nemilovali, ale tak to prostě bylo.

Který z těch čtyř titulů vám osobně utkvěl v paměti nejvíc a proč?

I když už to je opravdu pravěk, tak každý ten titul má v mé hlavě určité vzpomínky. Ale úplně nejvíc byl samozřejmě ten první v roce 2000. Rozhodující zápas a výhra doma s Ústím před asi tisícovkou diváků, tak to byl opravdu zážitek. A následné oslavy, to by bylo na další článek, i když asi ne do téhle rubriky (smích). Nechci, aby to znělo povýšeně, ale v té době jsme opravdu hráli nejlepší hokejbal a další tituly už byly pro nás víceméně povinností. Nic jiného se nebralo.

Kanaďané nám dali lekci z produktivity

Jaký byl váš největší soupeř na domácí scéně?

Z dob, kdy jsem hrál za Radouč, tak to byly určitě zápasy se Severkou Ústí a s Plzní. Později v Letohradě to vždy bývalo derby s Hradcem. Nicméně nejméně oblíbený soupeř bezpochyby Sudoměřice. Za celou svou kariéru, a to jak v dresu Radouče, tak později i Letohradu, jsme tam vyhráli, že bych to spočítal na prstech jedné ruky. Tam se vyhrávalo opravdu vzácně.

Pojďme k reprezentační kariéře. Vzpomenete si, kdy jste poprvé oblékl reprezentační dres?

Moje reprezentační kariéra začala v roce 2000 na ME v Mostě. Tenkrát jsem hrál ještě útočníka a vzpomínám, že jsem hrál v prvním útoku třeba s Petrem Kaňkovským.

V roce 2003 jste byl vicemistrem světa v Sierre. Jak na ten turnaj vzpomínáte?

Krásné prostředí Alp, vzpomínám na průvod městem, a navíc město hokejbalem žilo. Na druhou stranu také moje první setkání s Kanadou a první prohrané finále. A ještě si vzpomínám, že jsem hrál na beku s Honzou Nýdlem.

V roce 2007 další stříbro v Ratingenu. Byla ta porážka těžší než v roce 2003?

Každá porážka bolí, ale tahle asi opravdu o trochu víc. Hrozně jsme si tenkrát na Kanadu věřili. Jestli mě paměť neklame, tak jsme sice nakonec prohráli 5:0, ale výsledek určitě neodpovídal průběhu zápasu. Zkrátka Kanaďané nám dali lekci z produktivity.

Václav Hodovník (druhý napravo) slaví s reprezentačními spoluhráči. Zdroj fotky: Osobní archiv Václava Hodovníka.

Bylo mi tehdy už 33 a myslel jsem, že se má reprezentační kariéra uzavřela na předešlém MS

Kýženého zlata jste se dočkal o dva roky později v Plzni. Jaký okamžik z MS 2009 vám zůstane navždy v hlavě?

Těch okamžiků je spousta. Ale největší je asi těch pár minut té neskutečné euforie po vítězném gólu v prodloužení. Z člověka spadne obrovský tlak, který se postupně ještě zápas od zápasu zvyšuje. Vzpomínám také na dokonalý servis od našeho realizačního týmu a pak super atmosféru nejen v hledišti, ale i v okolí stadionu. Vybavuji si, že během MS přijíždělo fandit plno mých kamarádů a na finále dorazila i těhotná manželka se čtyřletým synem.

Já k tomu ještě přidám jednu historku. Já vlastně s tím, že si zahraji MS na domácí půdě, ani nepočítal. Bylo mi tehdy už 33 a myslel jsem, že se má reprezentační kariéra uzavřela na předešlém MS. Vzpomínám, jak mi volal Jarda Pavlík, jestli to nechci ještě zkusit a absolvovat nějaká přípravná soustředění, a že uvidím. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo, a já mu mnohokrát děkoval, že mi ještě tu možnost dal.

Kdo byl podle vás nejsilnější soupeř, proti kterému jste v reprezentaci nastoupil?

Určitě Kanada. Jejich technika navíc v té obrovské rychlosti byla obdivuhodná. Dvě prohraná finále s nimi hovoří za vše. Zápasy se Slovenskem bývaly také vždy vyhrocené, ale osobně si nevzpomínám, že bych s nimi v důležitých zápasech prohrál.

Jaká byla vaše role v národním týmu – spíš defenzivní jistota, nebo i tvůrce hry zezadu?

Asi spolehlivost v obraně, s tím, že já vždy rád podpořil i útok. Později pak asi i ta zkušenost.

Myslím si, že jsem vždy těžil z výborné fyzické kondice. Na druhou stranu jsem zase nebyl nikdy žádný ostrostřelec.

Jaký byl váš nejsilnější zážitek z kabiny – ať už z klubové nebo reprezentační?

Zážitky z kabiny se pojí především s oslavami. Po každém vyhraném finálovém zápase, a je jedno, jestli to je s klubem nebo reprezentací, jsme si to v kabině náležitě užili. Ať už šlo o vítězné doutníčky, nebo nějaké to pivko.

Dodnes mě mrzí, že jsme nikdy s Letohradem nedosáhli na extraligový titul

Který trenér vás nejvíce ovlivnil a proč?

Pokud se budeme bavit pouze o hokejbalu, tak nemůžu říct, že by byl nějaký konkrétní trenér, který mě ovlivnil. Vzpomínám na všechny trenéry v dobrém.

Kdo byl největší „srdcař“ nebo lídr, s nímž jste hrál?

Těžko určit jednoho. V Radouči to byl určitě náš kapitán Jirka Stránský. Později asi Jarda Pavlík nebo můj parťák z obrany Sváťa Kvajzar.

Co vám hokejbal dal do života mimo sport?

Dal mi nespočet krásných zážitků a spoustu celoživotních kamarádů.

Máte ve své kariéře nějaký moment, kterého litujete, nebo jste si ho nestihl splnit?

Vlastně vzpomínám na dva. Jeden týmový a jeden individuální. Dodnes mě mrzí, že jsme nikdy s Letohradem nedosáhli na extraligový titul. Jsem přesvědčen, že tehdejší tým, namixovaný nadějným mládím a zkušenými hráči, na to potenciál měl. Bohužel jsme vždy narazili na semifinálové prokletí Sudoměřic. Ten druhý se váže na finálové utkání na MS v Plzni, kdy po pár minutách po mém gólu ve 3. třetině jsem měl téměř stejnou pozici a mohl jsem zápas uklidnit na 3:1. Tentokrát jsem však těsně minul. Naštěstí to nakonec dobře dopadlo a Novas (pozn. Petr Novák) rozhodl krásným gólem v prodloužení. Ale mohlo to být aspoň s menšími nervy. (smích)

Václav Hodovník měl báječnou hokejbalovou kariéru. Zdroj fotky: Osobní archiv Václava Hodovníka.

Reprezentační úspěchy:

1× mistr světa (2009)

2× vícemistr světa (2003, 2007)

1× mistr Evropy (2000)

Klubové úspěchy:

4× mistr ČR, extraliga mužů, TJ Radouč Mladá Boleslav (2000–2003)