Jedinečný den pro kustoda české třiadvacítky Petra Štípka. Slavil narozeniny i zlatou medaili

Nedílnou součástí každého týmu je kustod. U české třiadvacítky tuto roli plní Petr Štípek, nový člen Síně slávy ISBHF, jenž má zkušenosti i s pozicí vedoucího mužstva nebo rozhodčího. Jeho doposud největším hokejbalovým úspěchem byly dvě stříbrné medaile u české dvacítky. Situace se však změnila.

Teď jsem spokojený, starám se o kluky a je to parádní

Jak jste se stal kustodem českého týmu U23?

Oslovil mě Jirka Mašík, protože jsem už dělal kustoda a pak vedoucího mužstva ve dvou turnusech u U20. A to samé jsem dělal i v Pardubicích.

Jak vás vůbec napadlo u dvacítek dělat kustoda?

Já jsem byl napůl kustod a napůl fyzioterapeut, protože mám licenci osobního trenéra fitness, takže nějaké cvičení, protahování, strava a takové věci mám celkem v malíku.

A jak vypadaly vaše začátky s hokejbalem?

V roce 1986 v Českých Budějovicích jsem poprvé jako hokejbalový hráč vyběhl s tenisákem, který byl napuštěný vodou, na plochu.

Když se podíváte zpětně, jaká byla vaše hokejbalová cesta? Čím vším jste si prošel, než jste se dostal tam, kde stojíte dnes?

Ta byla strašně dlouhá. Po pár letech jsem začal pískat, pak jsem si při zápase přetrhal vazy, takže s hraním byl konec a zůstalo mi pískání, ale měl jsem problémy s koleny. Vyvrcholilo to v roce 2009, kdy jsem pískal mistrovství světa v Plzni, které jsem dopískal, a za tři měsíce už jsem absolvoval operaci kolene. Byl jsem rok a půl mimo a pak přišla nabídka od Jirky Mašíka. Byl jsem čtyři roky u dvacítek a pak zase v Pardubicích. Mám manželku z hokejbalového prostředí, která dělala vedoucí mužstva v Hradci Králové. Jako rozhodčího mě znala jenom od vidění, ale potkali jsme se právě v Plzni a dali se dohromady. Skončil jsem v Pardubicích a manželka mě naverbovala na tři roky do Hradce Králové, kde jsem dělal vedoucího mužstva. A když jsem se objevil na mistrovství světa v Bratislavě, tak mě oslovil a ukecal Jarda Pikula, abych se vrátil jako rozhodčí, kterého jsem dělal ještě pět let.

Kdy jste ukončil svoji kariéru rozhodčího?

Jako rozhodčí jsem končil loňskou sezonu, kdy jsem pískal extraligu. Ale problémy s koleny byly tak výrazné, že jsem odpískal víkend a další týden do čtvrtka jsem měl vodu v koleni, takže už to bylo nad síly. Nechtěl jsem se tam plazit jako mátoha a čekat, až mi všichni řeknou: už je to špatné, už toho nech a odejdi. Já chtěl odejít jako rozhodčí extraligy na nějaké úrovni.

Jak už bylo řečeno, v současnosti působíte jako kustod. Neláká vás vyzkoušet si ještě něco jiného?

Já jsem k tomu všemu dělal ve výboru Jihočeského kraje. Dělal jsem šéfa rozhodčích, republikového šéfa rozhodčích, kustoda, vedoucího mužstva, rozhodčího, takže jsem si toho obešel hodně. Já myslím, že mám docela splněno.

Takže vám zbývá už jen pozice trenéra?

Zbývá, ale na to se úplně necítím. Myslím, že jsou na to povolanější.

Současná role kustoda vám tedy vyhovuje?

Teď jsem spokojený, starám se o kluky a je to parádní. Máme dobrý tým a dobrou partu, a to je důležité.

Po pátečním vyhraném utkání s Kanadou jste si s předstihem zajistili účast ve finále. Jak náročná byla do té doby cesta turnajem? Panovala v týmu spokojenost?

Spokojenost byla určitě. Důležitý byl vstup do turnaje, kdy jsme přehráli Ameriku. Pak byla důležitá hlavně Kanada. Kluci makali na sto procent, plnili si svoje úkoly a vypadalo to tak, jak jsme si představovali. V sobotu se Slovenskem už nám o nic nešlo, takže to od kluků nebyly stoprocentní výkony.

Vy jste měl shodou okolností v den finále narozeniny. Jaké to bylo?

Byly to jedny z nejlepších narozenin. Dostal jsem banány jako přívěšek na krk, byly popsané jednapadesátkou a fixem na nich bylo napsané blahopřání „Vše nejlepší půlbanáne“. Vymyslel to náš specialista na hlášky Evža (Evžen Buštík, pozn. red.). Je to takové štístko, furt má nějaké šikovné hlášky, burcuje to a má zlaté ruce. Člověka, o kterém bych řekl, že není možné, aby šel hrát, tak on ho zvládne dát dohromady.

Měl jste jako kustod od hráčů nějaký bizarní požadavek?

Ani ne. Oni celkem nic moc nechtějí, všechno mají nachystané a jenom zobou. Donesu, opravím, co je třeba, ale bizarnost žádnou nemám. Na ty je u nás Evžen.

Co všechno jste musel během turnaje řešit?

Sem tam něco – přitáhnout helmu, dát novou reklamu, ale hlavně jídlo. Když kluci přijdou do šatny, aby tam měli ovoce, sušenky, proteinovky, a samozřejmě čokoládu, kterou mají rádi. Ale nejvíc jel meloun, který je sladký, vodový, a v tom šíleném vedru to bylo lepší než většinou preferované víno.

Jaké máte povinnosti v průběhu zápasu? Jste také na střídačce?

Jsem, ale hlídám si čas, abych včas běžel do šatny a naplnil prázdné tácy. Když hráči přijdou do šatny, tak aby tam zase všechno bylo a mohli si dle chuti zobat. Mají tam ještě ionťáky, takže pití si můžou dát sami, nemusí pít jenom z flašek na ploše. Prostě aby se občerstvili a pak už přijdou trenéři.

Od hokejbalu trochu odbočíme. Je vám jednapadesát a stále se držíte ve formě. Jak to děláte?

Musím říct, že to jde dobře. V únoru jsme se vrátili z dovolené z Egypta a já měl sto šest kilo, tak jsem si řekl, že je to hnus a sám jsem si dal challenge, že budu mít do narozenin na břiše kostky. Teď mám 91,5 kila a kostky tam jakože jsou.

Motivuje vás i to, že jste v kontaktu s mladšími kluky?

Určitě. Já mám takové zvláštní zaměstnání, třiadvacet let dělám ve vězení. Teď je můj největší parťák pes, jsem specialista na vyhledávání drog, takže už tolik nejsem přímo s lidmi. Já vždycky říkám, že práce s lidmi je náročná, ale to se netýká hokejbalu. V práci je pes nejlepší přítel, udělá opravdu všechno. Bohužel když vidím, jak k nám do práce přicházejí noví zájemci a já se čtyřikrát operovanými koleny na stovce porazím o dvě minuty dvacetiletého kluka, tak je to takové smutné. Zaprvé takhle dopadnout nechci a zadruhé já jsem fakt celé mládí byl koule tuku, asi v sedmé třídě jsem si řekl dost a od té doby cvičím. Udělal jsem si licenci trenéra a říkám, že bych taky podle toho měl vypadat.

Petr Štípek (vlevo) společně s Michalem Dědičem (vpravo) po zisku zlaté medaile. Zdroj fotky: Vojtěch Zajíc