Hlavní trenér Česka Red Michal Koza: Kluci si správně nastavili hlavy a začali makat jeden za druhého. Pohár asi skončí v řece

Když česká šestnáctka v roce 2023 slavila v Liberci historicky první titul mistrů světa, Michal Koza ještě nebyl součástí trenérského štábu. O rok později už stál po boku Pavla Štefka jako asistent, ale po prohraném zápase s USA odjížděl ze Žiliny bez medaile. Teď Michal Koza slaví zlato.

Je to úžasný pocit, navíc tady doma v Hradci

Česko po dvou letech opět získalo zlato v kategorii U16. Jaká byla cesta k medaili, kterou nyní máte na krku?

Je to úžasný pocit, navíc tady doma v Hradci. Těžko se mi to popisuje, v hlavě se mi honí tolik věcí. Ta cesta byla neskutečně dlouhá a náročná. Hráči se obměňují, pokaždé pracujete s jinou generací kluků, a není to vždy jen o tom mít ty „nejlepší“ hráče, ale hlavně vhodné typy – typologicky takové, aby si sedli do jednotlivých lajn. Aby to do sebe zapadlo. I když nám to prvním zápase s Kanadou dost skřípalo, tak nakonec jsme našli směr i cestu. Kluci si správně nastavili hlavy a začali makat jeden pro druhého, plnili si věci nejen na hřišti, ale i mimo něj. A právě z toho pak mohl vzniknout takový úspěch. Poslední zápas už byla jen taková třešnička na dortu.

Proti USA to byla repríza z posledního šampionátu. Loni o bronz, letos o zlato. Byla motivace o to větší?

Určitě. Američanům jsme měli co vracet, protože zápas v Žilině se nám tehdy nepovedl. Přestože jsme věděli, co od nich čekat, kde mají sílu – a oni nám ji hned v prvním střídání ukázali. Naštěstí jsme byli velmi efektivní v útoku a klíčové bylo, že se nám povedlo otočit vývoj ještě v první třetině.

Josef Flechtner, jakožto Hradečák, odehrál ve finále velký zápas. Jak vy hodnotíte jeho výkon na turnaji?

Pepa je přesně ten typ hráče, který třeba není na první pohled vidět, a pak zničehonic vyplave. Ve spolupráci s Kubou Kořínkem a Maximem Fišerem tvořili lajnu vyloženě technických hráčů. Já o nich vždycky říkám, že vidí věci, které běžní lidé nevidí. Chemie mezi nimi byla neskutečná, co se týče krásy hry, byla radost je sledovat. Ve finále se k tomu ještě přidala i skvělá efektivita.

Letos jste byl poprvé hlavním trenérem. Využil jste zkušenosti z minulých šampionátu, kde jste zastával jiné role?

Rozhodně. U nás v realizačním týmu to máme nastavené tak, že i když je někdo oficiálně vedený jako hlavní trenér, tak ve skutečnosti jsme čtyři rovnocenní koučové. Každý má na starost něco jiného – útok, obranu, přesilovky, střídání… Každý z nás má jinou silnou stránku. Role si rozdělujeme a nepřikládáme velkou váhu tomu, kdo je ten „hlavní“. Navíc máme s Víťou Čapkem výborný mezilidský vztah, naše spolupráce je nadstandardní. Často se stává, že máme něco v hlavě, podíváme se na sebe, a myslíme na totéž. Chemie mezi námi prostě funguje.

Vstupovali jste do šampionátu s cílem získat další titul?

Kdybych řekl, že ne, lhal bych. Hráli jsme doma a domácí tým chce vždycky vyhrát. Ale zároveň jsme do toho šli s pokorou. Věděli jsme, že soupeři jako Amerika, Kanada nebo Slovensko jsou velmi silní. Ukázali nám to už v Žilině, ale i v Liberci. Takže jsme šli krok po kroku, zápas od zápasu. Ten první nám nevyšel, sedli jsme si, rozebrali to na videu a od té chvíle se ta mašina nastartovala a už nezastavila.

Kdy začala příprava na mistrovství světa? Jak probíhá spolupráce mezi trenéry výběrů Red a White?

Tým jsme ladili zhruba od října. Celý rok jsme pracovali se dvěma výběry – Red a White. Hledali jsme vhodné typy hráčů, kteří by zapadli buď do jednoho, nebo do druhého výběru. Každý z nich měl určité specifické úkoly a prvky, které jsme chtěli v rámci rozvoje kluků zkoušet a zdokonalovat.

Jak složité bylo připravit kluky na rozměry hřiště? Většinou hrají na výrazně menším.

Máte pravdu, ale většinu soustředění už máme v hokejových halách. Kromě toho využíváme i halu v Plzni, která má sice trochu menší rozměry, ale pořád větší než klasická hřiště. A hlavně na jaře před finálovými a předturnajovými kempy, se snažíme využívat plnohodnotná hokejová hřiště, aby si na to kluci zvykli.

Fyzická náročnost je mnohem vyšší?

Hráči musí být perfektně fyzicky připravení. I podle toho je vybíráme. Často se stává, že někdo na malém hřišti dominuje – dává góly, sbírá body. Ale pak přijede na velké hřiště a úplně se ztratí. Takže se díváme i na to, jak hráč čte hru, jak je kondičně vybavený. Atributů, které rozhodují, je opravdu hodně.

Kvůli fyzické náročnosti se zkracují střídání?

Ano. Zatímco běžně hrajeme hokejbal na tři lajny, tak na šampionátu, právě kvůli hokejovým rozměrům, nasazujeme čtyři formace. Střídání pak probíhá jako v hokeji – maximálně třicet až čtyřicet vteřin.

V minulosti bývalo běžné, že profesionální hokejisté pomáhali hokejbalovým výběrům. Jak je to dnes?

My, jako hokejbalisté, hodně pracujeme s vlastní mládeží. Vychováváme si své hráče. Ale pořád je tam určitý příliv kluků z hokeje. Většinou jsou to ti, kteří už nějakou dobu hokejbal hrají, třeba jim skončí sezona a chtějí si ještě zahrát. Já například do Hradce vybírám hlavně ty, o kterých vím, že jsou týmoví a že za tým dýchají. Třeba na podzim jich tolik není, ale když můžou, přijdou. Mají i povinné starty, aby mohli v soutěžích nastoupit. A většinou do týmu perfektně zapadnou. Není to tak, že bychom sahali po někom jen bezhlavě.

Jak hodnotíte atmosféru v Hradci Králové? A jak ji podle vás vnímali hráči?

Fantazie. Jsem neuvěřitelně pyšný, že se mistrovství konalo právě tady. A že jsme vyhráli před takovou kulisou, jaká se na mládežnickém hokejbale opravdu jen tak nevidí. Klobouk dolů a moc děkuju všem lidem, kteří nás přišli podpořit. Věřím, že i hráči tu podporu cítili a moc si to užili. Teď to pořádně oslavíme, pohár asi skončí v řece, kam jsme chodili každý den zregenerovat. Takže to asi dodržíme. A pak rychlé špunty, buchty od rodičů… a uvidíme, co z toho vznikne. (smích)

Michal Koza po zisku zlaté medaile. Zdroj fotky: Vojtěch Zajíc