Zisk titulu mistra světa mě definitivně přesvědčil, abych se vzdal hokejové kariéry a naplno pokračoval v té hokejbalové, vzpomíná Róbert „Bobby“ Kašša

Jméno Róbert Kašša je v hokejbalové komunitě poměrně známé, a to nejen na Slovensku, ale i na mezinárodním poli. Tento hokejbalový světoběžník si vyzkoušel kanadskou hokejbalovou ligu a byl uveden do Síně slávy ISBHF. Dvojnásobný mistr světa a držitel mnoha ocenění zavzpomíná na svou zářnou kariéru.

Na MS ve Zvolenu se zrodila mnohá hokejbalová přátelství, která trvají dodnes

Roberte, váš hokejbalový rejstřík je poměrně pestrý a během své kariéry jste dosáhl spousty úspěchů. Začněme reprezentací. Jste dvojnásobným mistrem světa z let 1999 a 2013. Váš první zlatý šampionát se odehrál na domácí scéně na Slovensku a hned z toho bylo zlato. Jak na tento turnaj vzpomínáte? A co pro vás tento úspěch znamenal do další fáze vaší kariéry?

Jsou to krásné vzpomínky. Zahrát si v jednom týmu s takovými hvězdami, jakými byli Pavol Demitra, Josef Stümpel, Richard Zedník nebo Rastislav Pavlikovský, se vám podaří jednou za život. Vytvořili jsme výbornou partu, kterou v zápasech podporovalo skvělé publikum, a zlatá medaile byla pouze třešničkou na dortu. Musím však přiznat, že jsme měli spoustu sportovního štěstí – nejen ve finále proti Kanadě, ale už v semifinále s Českou republikou. Možná se nám to štěstí vrátilo po smolném šampionátu v roce 1998 v Litoměřicích, kde jsme domácí reprezentaci porazili v základní skupině 4:0, ale ve finále jsme s ní prohráli 3:1. Byly to mé první MS, a přestože jsme skončili druzí, na Litoměřice vzpomínám velmi rád.

Když se však vrátím k MS 1999, zisk titulu mistra světa mě definitivně přesvědčil, abych se vzdal hokejové kariéry a naplno pokračoval v té hokejbalové. Na šampionátu ve Zvolenu se zrodila i mnohá hokejbalová přátelství, která trvají dodnes – s Jozefem Stümpelem, Stanislavem Petríkem a mnoha dalšími spoluhráči. A víte co? Jako pozadí na notebooku mám fotografii ze šatny těsně po finále MS 1999, na které jsem s Pavolem Demitrou, Richardem Zedníkem, svým tatínkem a švagrem, který byl také v sestavě zlatého týmu.

Vybavujete si podmínky, které vám tehdy pořadatelé poskytli? Dají se vůbec porovnat s těmi současnými, které mají hráči k dispozici?

Nazval bych to hokejbalovým středověkem, i když ve Zvolenu se všichni snažili vytvořit nám co nejlepší podmínky. Úplným zázrakem tehdy bylo, že finálový zápas vysílala v přímém přenosu Slovenská televize. Byly to průkopnické časy a všem, kteří přiložili ruku k dílu, dodatečně děkuji. Jako perličku uvedu, že jsme ve finále nenastoupili v tradičních dresech se slovenským znakem, ale v dresech s velkým logem sponzora „Pravá kůže“, který nám po vítězství vyplatil i finanční prémie za titul. Vyšlo to 1000 Kč na hráče, tedy nějakých 35 eur (smích).

Jako hráč, trenér nebo televizní komentátor jsem absolvoval celkem jedenáct světových šampionátů a ten vývoj je neuvěřitelný. A to nejen kvalitativní posun v organizaci turnajů a podmínkách pro hráče, ale také v připravenosti a herním projevu jednotlivců i týmů. MS v Bratislavě (2011), Zugu (2015), Pardubicích (2017) či Košicích (2019) byly skutečnými oslavami světového hokejbalu a museli si je užít hráči i diváci.

Další zlatý turnaj se vám podařilo vyhrát o čtrnáct let později, v kanadském St. John's, kde jste byl už o dost zkušenější, ostřílenější a ověnčený extraligovými tituly. Jaká byla tehdy vaše role v týmu a co od vás trenéři v Kanadě očekávali?

Do Kanady jsme cestovali s jednoznačným cílem – získat po dlouhých letech opět mistrovský titul. Pro mě to bylo definitivní hráčské rozloučení s reprezentací, a tak jsem do toho dal všechno už v přípravě. Mým úkolem bylo – jako tradičně – vytvářet dobrou náladu v kabině, být jakýmsi „styčným důstojníkem“ mezi mužstvem a trenéry a samozřejmě pomoci týmu svými zkušenostmi v důležitých zápasových momentech.

Přidám jednu úsměvnou vzpomínku – před finálovým zápasem mě mladší spoluhráči posílali, abych se šel rozcvičovat před českou šatnu. Prý když uvidí takového přibratějšího dědu, tak nás určitě podcení. (smích)

Když byste porovnal oba zlaté turnaje – který byl podle vás náročnější z hlediska konkurence a aktuální formy ostatních zemí? V roce 2013 byli například Češi dvojnásobnými mistry světa a útočili na zlatý hattrick.

Těžko říct, protože na oba turnaje přicestovali všichni tři hlavní aspiranti na titul – Slovensko, Česko i Kanada – výborně připraveni. Ve Zvolenu jsme měli výhodu domácího prostředí a naším velkým trumfem byl Pavol Demitra. Nabitou soupisku ale měli i obhájci titulu – co jméno, to pojem: Král, Kaňkovský, Pletka, Ptáček, Pavlík, Kormunda, Beseda, Hossinger či Vorel. A Kanaďané? Ti přišli s „dream teamem“, který vedl pozdější prezident ISBHF George Gortsos. Bratři Mignosové, Mentis, Marchese a moji pozdější spoluhráči z Montrealu – Pat Petraccione, Pat Wick a Paolo Musto – hráli hokejbal, jako by byli z jiné planety.

My jsme si však tehdy vybrali hokejbalové štěstí na několik let dopředu – když jsme Čechy porazili v semifinále až po samostatných nájezdech a totéž i Kanaďany ve finále. V obou zápasech jsme tahali za kratší konec, ale na rozdíl od soupeřů jsme měli v týmu Pavola Demitru.

V St. John's to bylo o něčem úplně jiném. Kromě tradičního tria favoritů – Kanada, Česko, Slovensko – byli výborně připravení i Portugalci, Řekové nebo Američané. Právě Portugalci nás potrápili v semifinále, ale jejich výkon se nedal srovnat se soubojem Kanada–Česko. V tomto semifinále Češi ztratili hodně sil a velmi je ovlivnil i incident, při kterém kanadský hráč nesmyslně napadl Honzu Bacovského a Lukáše Heczka. My jsme však byli po všech stránkách nastavení na výhru a to se nám nakonec podařilo. Po letech jsme byli o něco lepší než naši soupeři a po finále to potvrdilo i několik českých hráčů.

V roce 2015 se Slovákům podařilo titul obhájit, vy už jste však nebyl na hřišti, ale působil jste jako asistent trenéra. Velká část tehdejší reprezentace hrála v klubových barvách Nitry. Přisuzujete vítězství i sehranosti těchto hráčů? Mělo to podle vás zásadní vliv na úspěch na turnaji?

Zajímavý pohled – touto optikou jsem se na titul ze Švýcarska nikdy nedíval. Je pravda, že v týmu bylo až deset hráčů z týmu nitranských rytířů, ale měli jsme dobře sehrané útočné dvojice i ze Skalice a Kežmarku, a také zkušené obránce z Ružinova a Doprastavu. Já osobně to vítězství přisuzuji trenérské genialitě Jozefa Ďurise a nesmírné morální síle celého kolektivu.

Měli jsme katastrofální vstup do šampionátu – prohráli jsme s USA 3:4, remizovali s Finy 1:1 a s Pákistánem 3:3. V základní skupině jsme vyhráli jen s Portugalskem 4:2. Nikdo nám nevěřil a před námi stálo čtvrtfinále s Kanadou. V kabině jsme se po emotivním proslovu hlavního trenéra namotivovali tak, že jsme to nakonec přes výborně připravené týmy Kanady, Česka a USA dotáhli až k obhajobě zlata. Svůj podíl na tom určitě měla i klubová sehranost, ale především to bylo o mentálním nastavení a obrovském hokejbalovém srdci.

Od reprezentace se přesuneme ke klubové kariéře. Začínal jste v Žilině, ale první velká klubová trofej přišla v kanadském Montrealu. V roce 2002 jste tam vyhrál kanadskou hokejbalovou ligu. Jak jste se do Kanady dostal a jak na angažmá vzpomínáte?

Na mistrovství světa 2001 v Torontu jsem byl nejproduktivnějším hráčem Slovenska a zároveň jsem byl vyhlášen nejlepším útočníkem turnaje. To neuniklo pozornosti kanadského trenéra a manažera Tonyho Iannitta, který mi navrhl, jestli bych nechtěl na jaře odehrát část sezóny v jeho týmu Montreal Black Knights. Měl zájem i o slovenského obránce Vlada Žáka z Topoľčian, kterého si vyhlédl už dříve na jednom z turnajů v Kanadě.

Byla to pro mě velká výzva, ale měl jsem závazky – začínající vztah s mojí nynější manželkou Katkou, práci sportovního redaktora v žilinských novinách, a ještě jsem hrál 1. hokejovou ligu. V práci jsem si tedy vzal neplacené volno, brusle pověsil na hřebík, přítelkyni slíbil, že se vrátím, a od rodičů si půjčil peníze na letenku. Necelé dva měsíce před odletem jsem ale měl těžkou autonehodu, při které jsem si mimo jiné zlomil hrudní kost. Přesto jsme v lednu 2002 s Vladem Žákem dorazili do Montrealu a tři měsíce hráli za Montreal Black Knights i nižší tým Jules & Emis.

Tony nám zajistil ubytování u české rodiny v Lavalu, kam nám vozil potraviny a starší pán z Čech nám z nich vařil. Nakonec jsme PM Ball Hockey League vyhráli, což nás kvalifikovalo na srpnové mistrovství Kanady. Mezitím jsme se ale vrátili domů a na šampionát letěl jenom já. Ve finále jsme ale podlehli městskému rivalovi Red Lite, za který hrál například i Alex Burrows z NHL. Další sezónu jsme se zúčastnili opět, tentokrát jsme domácí mistrovství Kanady pořádali v Montrealu a v bráně s námi byl Stanislav Petrík. Finále jsme znovu prohráli s Red Lite.

Silným zážitkem pro mě bylo čtvrtfinále proti týmu Montreal All Blacks, kde hrál známý „tvrďák“ NHL Georges Laraque. Pár minut před koncem jsme prohrávali o dva góly. V hledišti seděla moje těhotná manželka – spojil jsem šampionát se svatební cestou – a chtěl jsem se před ní předvést. Dvěma góly jsem vyrovnal a v prodloužení rozhodl hattrickem. Když mi pak Laraque při podávání rukou složil poklonu, byl jsem v hokejbalovém nebi. Na Kanadu vzpomínám moc rád, zvláště na Montreal, Tonyho Iannitta a jeho tehdejší ženu Janku. Se spoluhráči z Black Knights jsem stále v kontaktu.

Slovenská legenda hokejbalu při zápase proti Švýcarsku na MS v roce 2011. Autor fotky: Ján Csillag.

Zavolali mi to do práce a přiznám se, že jsem se musel na chvíli skrýt, protože jsem se rozplakal

Po dvouleté anabázi za mořem jste se vrátil domů na Slovensko a začala vaše zlatá etapa v Nitře. S týmem jste vyhrál čtyři extraligové tituly v řadě. V čem tehdy spočívala hlavní síla tohoto mančaftu?

V Nitře se v létě pravidelně konal hokejbalový turnaj Stümpel Cup, který pořádal hokejbalový nadšenec a bývalý mládežnický reprezentant Marek Strápek. Na jednom z turnajů jsem ho popíchl, že by se Nitra mohla vrátit na extraligovou mapu – a on se toho chytil. Podařilo se mu zajistit finance a pod Zobor přivedl řadu zkušených hráčů z celého Slovenska, kteří doplnili talentované domácí hokejbalisty.

Disponovali jsme čtyřmi vyrovnanými pětkami a skvělou brankářskou trojicí v čele se Stanislavem Petríkem. V Nitře nám vytvořili doslova profesionální podmínky a my jsme se je snažili oplatit výkony na hřišti. V podstatě jsme tvořili menší reprezentační výběr – byli jsme výzvou pro soupeře a lákadlem pro fanoušky. Každý nás chtěl porazit, každý se nám chtěl co nejvíce vyrovnat i z hlediska fungování klubu. Myslím si, že i to tehdy přispělo ke zvýšení úrovně hokejbalu na Slovensku.

Rytíři spolu vyhráli pět titulů v řadě a do reprezentace vychovali několik kvalitních hráčů. Byly to krásné časy a pro mě doslova hokejbalový „důchod“. Při této příležitosti bych chtěl poslat pozdrav do nebe a jedno velké DĚKUJI právě Marku Strápkovi, který nás bohužel před šesti lety navždy opustil.

Váš pátý a poslední titul ve slovenské nejvyšší soutěži jste získal v roce 2016 s týmem ŠKB Martin. Proč jste si tehdy vybral právě tento klub?

Ještě když jsme hráli za Nitru, snili jsme s Jimmym Hrivnákem o tom, že na stará kolena ještě vyhrajeme titul v Martině nebo Žilině. Po mistrovství světa ve Švýcarsku mě oslovil Aurel Nauš z Martina – tehdejší trenér a kolega z reprezentace – jestli bych jim nepomohl jako hráč i jako někdo, kdo by mohl stmelit tým a přitáhnout pár zkušených posil.

Na jedné straně jsem chtěl pomoci dlouholetým kamarádům, na druhé straně jsem si chtěl ověřit, jestli mám ještě na extraligu po roční pauze a při mém věku a kilech. V Žilině se už extraliga nehrála, takže Martin dával smysl i z hlediska vzdálenosti.

Nitranští rytíři nám během sezóny ochotně uvolnili dvojici zkušených útočníků – Jimmyho Hrivnáka a Martina Kollára – i špičkového brankáře Patrika Polce. V některých momentech jsem to chtěl zabalit, ale nakonec to stálo za to. Byli jsme výborná parta, každý odvedl poctivou práci. Kromě jiných i bývalý slovenský hokejový reprezentant Tomáš Starosta.

Byla to jízda. A dnes si dělám legraci, že musel přijít Žilinčan, aby Martinu po šesti stříbrných medailích konečně přivezl titul (smích).

V roce 2010 jste byl uveden do Síně slávy mezinárodní hokejbalové federace ISBHF. Co pro vás toto ocenění znamená?

Zavolali mi to do práce a přiznám se, že jsem se musel na chvíli skrýt, protože jsem se rozplakal jako malé dítě. Před očima mi proběhla celá kariéra – úspěchy, pády, zranění, emoce. Bylo to neskutečně silné. Ocenění dlouholeté dřiny, zadostiučinění za vše, co jsem hokejbalu obětoval, i za chvíle, kdy to nebylo jednoduché. Beru to jako obrovskou poctu. A děkuji nejen těm, kteří o mém jménu rozhodli, ale i všem spoluhráčům, trenérům, fanouškům a lidem, kteří mě podporovali.

Minulý rok, během juniorského mistrovství světa v Žilině 2024, se odehrál exhibiční zápas, ve kterém se střetly legendy slovenského hokejbalu proti legendám Žiliny. Vy jste byl součástí tohoto zápasu. Jak jste si ho užil?

Byl jsem nejen součástí, ale i hlavním organizátorem této exhibice, takže jsem byl nakonec rád, že to mám za sebou. Absolvoval jsem desítky telefonátů, abych potvrdil účast nominovaných kluků, kterým děkuji, že si do Žiliny nakonec našli cestu. Byl jsem ve stresu, aby všechno dobře dopadlo a všichni byli spokojení. Dal jsem úvodní gól exhibice a ani jsem si ho pořádně nepamatoval... ale za to asi mohl kyslíkový dluh (smích). S odstupem času mě velmi těší, že na tom zápase byli všichni lidé, kteří pro mě hodně znamenají – ať už rodina, přátelé nebo spoluhráči. A jsem nesmírně rád, že nechyběl ani legendární Jozef Stümpel.

Existuje ve vaší sportovní kariéře nějaký okamžik, kterého litujete nebo vás mrzí?

Říká se, že v životě není třeba ničeho litovat. Samozřejmě jsou věci, na které nejsem hrdý, protože jsem často nedokázal zvládnout své emoce. Jsem typ, který velmi těžce snáší prohry, ale zároveň mě každý incident po „vychladnutí“ velmi mrzel a neměl jsem problém se omluvit. Své by o tom mohl říct Jarda Pavlík, který si „slízl“ mou frustraci těsně před koncem finále ME 2000 v Mostě, nebo Vít Řezáč, který mě zažil z té horší stránky na jednom turnaji v Německu. Zdá se mi, že před lety byla hokejbalová rivalita mezi Slováky a Čechy někdy až na hraně „nenávisti“. Já jsem to ale bral spíše jako otázku prestiže a soupeřům jsem nikdy nic nedaroval – ať už to byli Češi, Kanaďané, nebo kdokoli jiný. Pro mě je „nenávist“ cizí slovo a jsem rád, když se s některým z bývalých soupeřů potkám a zavzpomínáme na staré časy.

Jak již bylo zmíněno, hokejbal jste okusil i v zahraničí. Nelákalo vás zkusit si i českou nejvyšší extraligu? A dostal jste v minulosti nějakou nabídku z Česka?

Lákalo mě to hodně. Dokonce jsem s Michalem Krčkem nějaký čas uvažoval o působení v TJ KOVO Praha. Nakonec do toho ale vždy něco přišlo, takže jsem českou extraligu nikdy nehrál. Za dva měsíce mi bude padesát, tak mi možná nějaký klub dá jako dárek jeden start v české nejvyšší soutěži. Mohl bych si pak říct, že jsem si zahrál tři nejkvalitnější hokejbalové ligy na světě.

Po definitivním uzavření hráčské kariéry jste se dal na politickou dráhu a v současnosti zastáváte funkci poslance Městského zastupitelstva v Žilině i poslance Žilinského samosprávného kraje. Prozradíte čtenářům, co tato práce obnáší a co je její hlavní náplní?

Z pozice městského i krajského poslance se logicky angažuji především v oblasti sportu. Ve městě jsem mimo jiné předsedou grantové a dotační komise pro oblast sportu, podílím se na tradiční anketě Sportovec roku města Žilina či na unikátní akci Burza sportovních klubů. Díky funkci městského poslance se nám například podařilo získat výraznou podporu samosprávy při pořádání zmíněného juniorského šampionátu v Žilině.

Jako krajský poslanec se snažím zejména o revitalizaci sportovních areálů středních škol. Jeden projekt už se nám podařil, další právě připravujeme. Samozřejmě se věnuji i dalším oblastem – školství, sociální sféře či dopravě.

Živí mě však především mé firmy, které se zabývají pořádáním výstav a různých akcí v obchodních domech. V portfoliu mám přibližně deset autorských výstav, které realizuji od prvotní myšlenky přes tvorbu obsahu až po samotnou instalaci. V podstatě přináším „putovní“ muzeum, které mohou lidé navštívit v nákupním centru.

Jako sportovec mám nejraději výstavy s touto tématikou – v nabídce mám například expozice věnované Petru Saganovi, dějinám zimních sportů, slovenskému hokeji, světovému fotbalu, olympijskému hnutí či historii slovenského hokejbalu. Díky těmto výstavám jsem v sobě zároveň probudil sběratelskou vášeň. V mé sbírce je několik relikvií známých slovenských sportovců, ale i desítky mechanických psacích strojů, historických fotoaparátů a retro předmětů z dob socialismu. Jako vystudovaný novinář působím i v mediální oblasti.

Róbert Kašša a Stanislav Petrík na MS 2013 při oslavách. Zdroj fotky: Osobní archiv Róberta „Bobby“ Kaššy.

Reprezentační úspěchy:

• 2× mistr světa (1999, 2013)

• 2× vicemistr světa (1998, 2005)

• 4× bronzový na MS (2001, 2003, 2007, 2011)

• 1× vicemistr Evropy (2000)

• 1× mistr světa Masters (2022)

Klubové úspěchy:

• 4× vítěz slovenské extraligy s HBK Nitrianski rytieri Nitra (2011–2014)

• 1× vítěz slovenské extraligy se ŠKB Imperial Vitamins Martin (2016)

• 2× vicemistr Kanady s Montreal Black Knights (2002, 2003)

• 1× vítěz kanadské hokejbalové ligy P.T.M. (2002)

• 1× vítěz Československého Superpoháru (2013)

• 1× bronzový na Světovém poháru klubů s Nitrou (2013)

• 3× vicemistr Evropského poháru klubů (Europacupu) – s ŠK Exposervice Ružinov (1999) a HBC 07 Žilina (2000, 2005)

• 1× bronzový na Europacupu s Nitrou (2012)

• 2× vicemistr Slovenska (Ružinov 2001, Expresprint Žilina 2002)

• 6× bronz v extralize – HBC 07 Žilina (1996, 1999, 2000), Expresprint Žilina (2005), LG Franklin Bratislava (2006), HBC Žirafa Žilina (2007)

Individuální ocenění:

• Člen Síně slávy ISBHF (2010)

• Nejlepší útočník MS (2001)

• MVP slovenského týmu na MS (2001)

• Člen All-Star týmu ME (2000)

• Nejlepší hráč Europacupu (2000)

• 3× nejlepší hokejbalista Slovenska (2000, 2002, 2013)

• Hvězda extraligové sezóny (2012/2013)

• Člen Síně slávy SHBÚ (2018)

Trenérská kariéra:

• 1× mistr světa jako asistent trenéra (2015)

• 1× bronz na MS U20 jako asistent trenéra (2018)

Róbert Kašša zažil v hokejbalu opravdu hodně věcí. Zde je na smínku s Georgesem Laraqueem.