Dobrá parta vyhrává velké turnaje a u nás se to vždy potvrdilo, vypráví Jaroslav Martinusík

Po krátké době se opět vracíme k našim sousedům na Slovensko, které dokázalo ve své hokejbalové historii vyhrát čtyřikrát po sobě mistrovství světa. Jedním ze členů tohoto zlatého týmu byl také útočník Jaroslav Martinusík, který zavzpomínal jak na hezké, tak na smutné okamžiky ve své kariéře.

Na atmosféru z Pardubic proti Čechům nikdy nezapomenu

Jaroslave, nejprve se podíváme na Vaši reprezentační kariéru, kde jste v letech 2013 až 2019 získal čtyřikrát titul mistra světa. Jak na tyto okamžiky vzpomínáte a co pro Vás osobně znamenaly v další hokejbalové kariéře?

Samozřejmě to byly pro mě nejkrásnější roky hokejbalu, kde jsem zažil to, co se možná už nikomu ani nepodaří. Přece jen čtyřikrát po sobě vyhrát tak náročný turnaj je, když se teď nad tím zamyslím, až nemožné, hlavně pro tak malou zemi, jako jsme my, Slovensko. Určitě jsou to pro mě momenty, které mi zůstanou vždy v mé paměti a nikdy na ně nezapomenu. Je tu spousta momentů, které mám a vždy mít v hlavě budu, ale nikdy nezapomenu na atmosféru z Pardubic proti ČR, kde jsem si poprvé uvědomil, že hraji splněný sen, což je hrát před vyprodanou arénou jako profesionální sportovec, a ne jako chlapec někde jen tak na hřišti nebo před panelákem. Myslím si, že mě to posunulo spíše psychicky, že po těchto těžkých zápasech jsem pak v klubu už nepociťoval takový strach v zápasech jako možná předtím.

V národním týmu jste vždy patřil mezi nejzkušenější hráče a byl jste nedílnou součástí slovenských úspěchů. Co tehdy vaši reprezentaci podle Vás nejvíce zdobilo a kde byla její největší síla, že jste dokázali vyhrát čtyři tituly po sobě?

Teď, když to tak čtu, se to čte dobře, jen škoda, že si tuto Vaši myšlenku neuvědomovalo i pár našich lidí ve výkonném výboru, kteří mi zakázali jít na MS do Kanady. Myslím si, že vždycky to byla dobrá parta, která se potkala, a i přesto, že někdy to v Extralize mezi někým skřípalo, tak na těch MS jsme si od prvního až do posledního vždy pomáhali, ať už na hřišti, nebo mimo něj. Ne nadarmo se říká, že dobrá parta vyhrává velké turnaje. A tady bych to jen potvrdil, že toto byl vždy, mimo jiné samozřejmě, klíčový aspekt těch turnajů.

Se kterými zahraničními soupeři jste sváděli největší a nejtěžší bitvy a které Vám nejvíce utkvěly v paměti?

Musím říct, že vždy jsem se nejvíc těšil na soupeře jako je Kanada a USA. To byla vždy taková ta mužstva, která jste jako děti měli v hlavě, že „kéž bych jednou hrál v NHL“. A sice jsem věděl, že to lehké zápasy nikdy nebudou, tak přesto jsem je měl rád a užíval si hrát proti chlapcům ze zámoří. No a pak jste tady jako další kapitola vy, jako Češi. Ze začátku jsem byl takový, že jsem nerad nastupoval proti vám. Věděl jsem, že všichni od vás jsou vysocí, silově zdatní, což pro mě byl problém, protože jsem musel udělat o čtyři kroky navíc, abych oběhl vaše dlouhé hokejky (smích). Ale pak jsem se dostal do stádia, že jsem vám dal, tuším, ve skoro každém zápase gól, tak to už docela opadlo a už mě vždy jen Michal Runák (váš kolega novinář) popichoval, že „zase si jim dal gól“. Ale určitě to byly pro mě nejtěžší zápasy, hlavně památný zápas z Pardubic, kde se při stavu 0:0 rozhodovalo až na nájezdy.

V útoku jste převážně nastupoval s Milanem Rampáčkem, vaším bývalým spoluhráčem ze Skalice a nyní hlavním trenérem slovenské reprezentace. Jak jste si tuto spolupráci a souhru užíval?

Tak na úvod řeknu, že s Milanem to bylo samozřejmě všechno lehčí. Je pravda, že jsme si sedli lidsky i herně. Milan byl vždy ten nahrávač a já jsem byl zakončovatel, což nám pasovalo. Už to přešlo do takového stádia, že jsme si nemuseli nikdy ani křičet a já přesně věděl, kde mě najde, a on zase věděl, že já už dám odtud gól. Někdy mě mrzí, že ten čas tak rychle utekl a už se tohle nikdy nezopakuje, ale život je jednou takový a je třeba vzpomínat i na toto období, které jsem si, i díky Milanovi, užil naplno. Hokejbal byl o to hezčí, nejen pro mě, ale dovolím si tvrdit, že i pro soupeře nebo diváky, kteří mohli vidět jakýkoli náš společný moment.

Mezi lety 2013–2017 byl hlavní trenér Jozef Ďuris a v roce 2019 vedl střídačku Mojmír Hojer. Jak byste oba trenéry porovnal z hlediska přístupu k hráčům a jakou vyznávali taktiku?

Začnu Jozefem, který pro mě v hokejbalovém životě znamenal extrémně hodně. Já jsem ho poprvé zažil na juniorském mistrovství světa. Osobně si myslím, že je to velký světový odborník, kterého už jen tak někdo nepřekoná. Jsem rád za každý jeden zápas, za který jsem pod ním mohl hrát, a musím říct, že měl dobře přečtené soupeře. Jako první přišel s video rozborem před zápasy, čili uměl dobře odhadnout situaci a podle toho i určovat taktiku. S Mojmírem jsme si také sedli lidsky i herně, oba věděli, co umím hrát, a já jsem od obou věděl, co zase potřebují ode mě. Oba měli velmi dobrou komunikaci s hráči a nikdy neměl nikdo problém s čímkoliv za nimi přijít. Dovolím si tvrdit, že i kdyby to byl problém osobní, mimo hřiště. A co se týká taktiky, tak si myslím, že to byla spíše taková „běhavá“ taktika, a oba preferovali stále více běžců.

Poslední dva šampionáty ovšem pro Slovensko dopadly velmi smolně a do závěrečných zápasů o medaile jste nezasáhli. Co bude podle Vás důležité, abyste se opět vrátili do míst, která jste ještě nedávno okupovali?

Myslím si, že to bude stále těžší, už i z toho hlediska, že dnes nemáte problém prohrát i s Portugalci, což dříve by vás ani nenapadlo. Kanadu bych nějak herně hodnotit nechtěl, ale myslím, že my jsme si tento turnaj prohráli ještě doma předtím. Nedá mi, klidně to vystřihněte, ale musím to zhodnotit. Já vím, že jsem udělal chybu v Extralize, která se stát neměla. Byla to vteřina, která se někdy stane i jiným sportovcům, ale ještě pár týdnů před odjezdem to rozbilo celou kabinu. Bohužel ne můj zákrok, ale rozhodnutí pár lidí, kteří se možná chtěli pomstít mně. Sice nevíme, proč po těch letech, ale potopili všechny ty, co tam cestovali. Dokonce celá kabina podepisovala petici, i s trenérem, abych na tyto MS šel. Pamatuji si, jak mi Boris Oravec psal, že on nikam nejde a podobně. Také si pamatuji, jak mě Milan přirovnal k Lionelu Messimu, že to je totéž, jako kdyby Messi dostal zákaz v Barceloně a Argentina ho nesebere na MS. Ale říkám, bylo to rozhodnutí výkonného výboru. Lidé říkají, že „co by stejně sám Martinusík udělal“, jenže si neuvědomili, že to nebylo jen o mně, ale i o celé naší formaci, která měla více než sto kanadských bodů v Extralize, a také celé kabině, která tam šla v náladě, jakou jsem například zmínil u Borise. A co se týká šampionátu ve Švýcarsku, tam jsme bohužel selhali na individuálních chybách, které se na MS stávat nemohou. Jsme spolu, vyhráváme a spolu prohráváme, čili nikomu z toho nic nevyčítám.

Jaroslav Martinusík byl jeden čas nejobávanějším hokejbalistou na hřišti. Zdroj fotky. Osobní archiv Jaroslava Martinusíka.

Českou Extraligu bych si zahrál

Co se týče vaší klubové kariéry, tak jste stále věrný vaší rodné Skalici, která patří mezi přední TOP kluby ve slovenské nejvyšší Extralize a pyšnit se může dvěma získanými tituly. Jak byste váš tým nejvýstižněji charakterizoval?

Parta kamarádů, kteří se spolu vždy potkají, něco potrénují a v sobotu si spolu s chutí zahrají hokejbal. Takhle bych to já zhodnotil. Ve Skalici to nebylo nikdy o tom, že bychom tam byli spoluhráči, ale vždy to bylo o tom, že jsme kámoši. Samozřejmě se to vždy odrazilo i na těch "výjezdech", kde jsme toto uměli patřičně utužit (smích). Jsem rád, že jsme i přesto, že jsme nikdy nějak nebrali cizí lidi mezi nás, dokázali udělat i s tak malým městem takové úspěchy, jakými se může Skalica pyšnit.

Skalica byla také dvakrát po sobě ve finále, konkrétně v roce 2022 a 2023, ale z celkového vítězství se vždy radoval soupeř. Proč to podle Vás nevyšlo a co tomu scházelo?

Tady bych asi nejprve začal tou sérií 2023, kde si myslím, že nabídla opravdu super sérii, kde v posledním pátém zápase se rozhodovalo až do poslední chvíle. V těchto těžkých zápasech už rozhodují nejmenší rozdíly a chybičky. Tady jsme bohužel táhli za kratší konec. I přesto bych řekl, že to byla úspěšná sezóna, i když ten titul by chutnal lépe. A co se týče finále z roku 2022, nevím, jestli se mám vyjadřovat, protože hejtři zase řeknou, že jen pláču (smích). Kdo byl na čtvrtém zápase v Bratislavě a viděl to, tak ví. Řeknu jen tolik, že série se měla ukončit už v Bratislavě, kde jeden z rozhodčích se rozhodl, že tak nebude. Vyhrávali jsme 2:1 na série a tuším 2:0 před třetí třetinou, a najednou jsme 3. třetinu hráli 7x oslabení a ani jednu přesilovku. Ale i takový je život. V posledním rozhodujícím zápase byl soupeř už lepší a opět jsme skončili na druhém, nepříliš populárním místě, a já s ročním distancem a bez účasti na MS.

Poslední léta panuje mezi ostatními kluby velká rivalita a mírná nevraživost a zápasy v play-off bývají poměrně často dost vyhrocené. Jak to celé vidíte z vašeho pohledu?

Nevím, proč tomu tak je, protože jak jsem zmiňoval, vždy, když přijdeme do reprezentace, jsme mezi sebou všichni v pohodě. Je to asi zapříčiněno tím, že každý chce pro to své město udělat maximum, a bohužel někdy je to už přes míru a celé se to jen vyhrotí. Dovolím si tvrdit, že bohužel je to i úrovní některých našich rozhodčích, kteří takové zápasy nezvládají, a proto se na obou stranách hrotí situace. Ale i přes všechny ty kiksy, potyčky apod. si myslím, že po zápasech je lidské si podat ruku, zasmát se po tom všem, co se mnohdy také stává. Ale bezpochyby i teď, co se stalo jen tuto sezónu, je vidět, že napětí v mužstvech jen eskaluje, a možná to je i ta zpětná odpověď na otázku, zda se reprezentace vrátí někdy tam, kde byla. Na to odpovídám, že tímto směrem určitě ne, protože ta parta, kterou vždy reprezentace zdobila, je nejdůležitější.

Jak velká je ve vaší soutěži konkurence a jak ji vnímáte?

Myslím si, že je dost velká. Dovolím si tvrdit, že sedm mužstev, která jdou do play-off, může vyhrát kdokoliv. Dnes, když hrajeme čtvrtfinále, se bojíme, jestli postoupíme dál, což ještě pár let zpátky nebylo. Na jednu stranu se tomu těším. Je to přece jen krásnější, když bojujete celou sezónu o každý bod, než kdybyste čekali jen na finálovou sérii.

Co Vás vždy dokázalo namotivovat k podání toho nejlepšího výkonu a jaká je celkově vaše mentalita?

Nemám vysloveně něco takového, že bych se motivoval výsledkem, gólem nebo oceněním. Každý zápas jsem byl tak nastaven, že chci pomoci svému mužstvu a udělat pro to maximum, ať to stojí, co to stojí. Kdyby to měla být jen jedna zablokovaná střela a vyhráli bychom, tak jsem s tím spokojen. Myslím si, že jsem dost prchlivý a výbušný typ, což je na hřišti ve fyzických situacích možná dobře, ale samozřejmě mentálně mi to uškodí. Já vím, že mě mnoho hráčů během kariéry nemuselo, ale každý, kdo se mnou hrál nebo kdo mě zná, ví, že všechno, co dělám, dělám proto, že chci svému mužstvu pomoci co nejvíce. A když se něco nepodaří, tak mě to prostě mrzí. I kdyby můj "největší soupeř", který mě neměl rád, by hrál se mnou v mužstvu, tak věřím, že bychom byli najednou dobří kámoši, protože by to pochopil, proč jsem jednou byl už takový, a že i pro něj bych udělal to maximum.

Nelákalo Vás někdy vyzkoušet si hokejbal mimo vaši vlast? Nebo jste neměl žádná nutkání jít ven a zůstat doma na Slovensku?

Já své město miluji. Mnohokrát jsem také řekl, že nikdy bych nechtěl jít bydlet někam do zahraničí, ani do jiného města na Slovensku. Čili žádné takové Švýcarsko apod. u mě nehrozily. Přiznám se, že českou Extraligu bych si zahrál.

Poslední otázka: Vám je 33 let. Má Jaroslav Martinusík před sebou ještě nějaký milník, kterého by chtěl v hokejbale dosáhnout?

Toho je už dost (smích). Ale pořád se cítím docela dobře. Chtěl bych možná v hokejbalu vydržet ještě dva roky, tedy do MS v Ostravě. Neříkám, že se tam dostanu, možná budu zraněný, možná budu mimo formu, ale to je už asi taková poslední meta, kde bych to chtěl ukončit. Přece jen mám krásnou dceru, nejlepší ženu, a proto je třeba se věnovat už i jim. Roní se mi slzy, ale můj konec se zaručeně blíží, a proto si užívám každý zápas. To je taková představa, nad kterou už bohužel musím přemýšlet. Možná už nejsem takový, jaký jsem býval. Vyhrál jsem týmově asi všechno – individuálně neřeším a nikdy jsem neřešil. Dost mi otevřely oči i situace, kdy jsem dostal roční trest. Tam jsem pochopil, o čem to celé je. Už si to prostě jen užívám. Samozřejmě chci vyhrát, ale už se za tím tak nesílím. Možná jsem už dozrál, ale jsou důležitější věci.

Reprezentační úspěchy:

• 4× mistr světa (2013, 2015, 2017, 2019)

Klubové úspěchy:

• 2× mistr slovenské Extraligy s HBK Hokejmarket Skalica (2017, 2019)

• 2× vicemistr slovenské Extraligy s HBK Hokejmarket Skalica (2022, 2023)

• 2× vítěz Československého Superpoháru s HBK Hokejmarket Skalica (2017, 2019)

Individuální úspěchy:

• Nejužitečnější hráč MS Košice 2019

• Několikanásobný vítěz kanadského bodování ve slovenské Extralize

• Několikanásobný vítěz střelců ve slovenské Extralize