Děčínský svatostánek pokřtěn turnajem! Byl nesmírně kvalitní, těší nejlepšího střelce Michajličenka

V sobotu 1.8.2020 se uskutečnilo slavnostní otevření nového multifunkčního hřiště v Děčíně. Dominantou areálu je hokejbalový svatostánek, na kterém celý víkend probíhal turnaj o Pohár města Děčín. Do turnaje bylo přihlášeno 12 celků a z prvenství se radoval tým Thunders UL/DC.

Na celkovém třetím místě Poháru města Děčín se umístil tým SK Dubí. Druhé místo obsadil tým Kapitáni Děčín a krásné první místo vybojovali hokejbalisté z Thunders UL/DC. Thunders se skládal z 13 hráčů s extraligovými zkušenostmi (Adam Řehoř, Marek Klement, Petr Michajličenko, Roman Navarra, Jan Grosse, Tomáš Faigl, Miroslav Straka, Jakub Loukota, Ondřej Poláček, Petr Strnad, Štěpán Kuchynka, Martin Zdvořáček, Pavel Gottfried).

Cena pro nejlepšího střelce turnaje zůstala v Děčíně. Jejím majitelem se stal obránce extraligového celku Elba DDM Ústí nad Labem Petr Michajličenko, který nasbíral během turnaje 11 gólů! Tento hráč hrál hokej za A tým HC Děčín, nyní hraje čtvrtým rokem hokejbal za Elba DDM Ústí nad Labem a děčínský hokejbalový tým Bazzy Děčín.

Turnaj byl obsazen kvalitními mužstvy

První srpnovou sobotu jste odehrál turnaj v Děčíně v rámci slavnostního otevíracího ceremoniálu nového hřiště. Jak se Vám svatostánek v Děčíně líbí? A byl turnaj organizačně povedený?

Je to tam vážně úžasné. Na tomto hřišti, které bylo donedávna o poznání menší a asfaltové, jsem se poprvé s hokejbalem seznámil a poprvé ho zde i hrál, takže rekonstrukce pro mě byla srdcovou záležitostí a musím říct, že se opravdu povedla. Turnaj by super organizačně i z hlediska kvality. Doufám, že se z toho stane tradice i do dalších let.

Vy osobně jste nastoupil v konkurenci 12 týmů za tým Thunders UL/DC. Jedná se o tým složený pouze na turnaj, nebo nastupujete v některé ze severočeských soutěží? Z jakých hráčů se tento celek skládal?

Jedná se o složený tým, který každoročně nastupuje na ústeckém Summer cupu, avšak letos byl turnaj zrušen, a tak našeho spoluhráče Marka Klementa napadlo, že nás přihlásí na tento turnaj. Jsme parta kluků, co spolu hráli hokej v juniorských soutěžích za Ústí a turnaje si opravdu užíváme, jak z hlediska legrace, tak i z herní stránky. Všichni kluci nastupují minimálně ve druhé hokejbalové, nebo hokejové lize a kvalita jim rozhodně nechybí.

Celý turnaj jste nakonec ovládli. Potěšilo Vás prvenství hodně a sehráli jste v rámci slavnostního dne pro Děčín zajímavé, vyrovnané zápasy?

Prvenství nás samozřejmě velmi potěšilo. Turnaj byl obsazen kvalitními mužstvy jako například Ještěři UL, Dubí, za které mj. nastoupili David Bím, Jirka Grus, Míra Růžička a Míla Kváš, nebo pak Kapitáni Děčín, se kterými jsme se střetli ve skupině, a nakonec i ve finále. V jejich týmu bylo pár bývalých i současných hráčů z Extraligy, kteří objíždějí tyto letní turnaje. Myslím si však, že minimálně z ofenzivního hlediska jsme měli nade všemi navrch a k tomu nám záda kryl spolehlivý Adam Řehoř, takže jsme se nemuseli ani tolik vracet (smích). Také bych rád podotknul, že i týmy z děčínské neregistrované soutěže se v konkurenci tolik neztratily.

Vítězný tým turnaje o Pohár města Děčín Thunders UL/DC. Autor fotky: Lucie Šindlerová.

Po sérii zranění je pro mě ocenění obrovská vzpruha a zadostiučinění

Po konci turnaje jste si navíc odnesl cenu pro nejlepšího střelce! Nasbíral jste úctyhodných 11 gólů, přitom Vás fanoušci mohou v Extralize vídat v dresu ústecké Elby DDM hlavně v obraně. To jste se tak dral na turnaji do útoku, nebo čím si to vysvětlujete? (úsměv)

No původně jsem měl být v obraně s Kubou Loukotou jako vždycky, ale po pátečním večeru se některým hráčům nechtělo asi moc běhat, a tak já jako mladší „musel“ do útoku. Není však tajemstvím, že i z pozice obránce rád cestuju dopředu za útokem, až s tím musím leckoho štvát (úsměv) a navíc v Elbě mě trenér čas od času do útoku také postaví, takže mi není útok zas tak úplně cizí. Také je pravdou, že dost gólů mi připravili i moji spoluhráči. Každopádně tohle ocenění je pro mě obrovská vzpruha a zadostiučinění, protože po sérii zranění, z nichž první a nejhorší přišlo před dvěma lety na Páňa Cupu (Memoriál Martina Panenky v Kladně pozn. red.), trochu hapruju se sebevědomím a doufám, že letos už bude vše, jak má být, a hlavně bez dalšího zranění. Měl jsem také motivaci z důvodu, že jsem hrál na domácím hřišti a chtěl jsem se tak trochu předvést.

Jak už bylo zmíněno, v sezóně nastupujete hlavně v Extralize mužů za Elbu, ale není tajemstvím, že hrajete i lední hokej za Děčín. Jakou ligu vůbec Děčín hraje a co má přednost, hokej nebo hokejbal?

Tuto problematiku jsem řešil první sezónu v Elbě. Tuším, že to byla sezóna 2017/18. Upřímně říkám, že skloubit druhou hokejovou ligu s Extraligou hokejbalu a do toho ještě studium na vysoké škole, abyste se oběma sportům a učení věnovali naplno, je nemožné. Nestíháte tréninky. Zápasy často kolidují, protože hrací dny jsou v obou sportech převážně sobota a tréninky večer. Nikdy jsem nechtěl být typ hráče, který by nepotřeboval tréninky a chodil pouze na zápasy, a tak jsme měli s tehdejším trenérem – Jardou Pavlíkem dohodu, když neodtrénuješ určitý počet tréninků, tak nehraješ a já to respektoval, protože mi to přišlo za prvé správné a za druhé bych si to na úkor kluků nikdy nedovolil. Na hokeji byla situace odlišná, jako „mladej“ jsem bojoval o sestavu. Ačkoliv mi bylo řečeno, že jsem hráč minimálně na třetí lajnu, tak se nakonec tak nestalo a byl jsem náhradník, často jsem na hokejbal chodil „na tajňačku“, abych si mohl vůbec něco kvalitního zahrát a být v zápasovém tempu a hlavně proto, že jsem se v Elbě cítil úplně odlišně, než na hokeji…

Jaký sport u Vás měl tedy přednost bylo dost nejasné…

Těžko říct, co u mě mělo tehdy přednost. Byl jsem mladý kluk, který chtěl hrát hokej za svoje rodné město a pral jsem se o každou příležitost, která mi byla nabízena, docházel jsem na všechny tréninky i na speciální ranní, abych se zdokonaloval, ale tak trochu „skutek utek“ a vždy mě znovu vyřadili ze sestavy i když mi bylo tvrzeno, že jsem poslední zápas odehrál výborně, že se jim líbím – stačilo pouze říct: „Hele, nemáš na to, čau.“, ale to mi nikdy neřekli. Tréninky Elby jsem stíhal jen tak tak, někdy jsem přišel jen na posledních 30 minut, abych prostě hlavně přišel a ukázal, že si z toho nechci dělat kabaret. Pak přišel můj první zápas, kdy jsem začínal samozřejmě na lavičce (na což jsem byl z Děčína zvyklý) a za stavu 2:2 proti urputnému Hradci se trenér Pavlík rozhodl, že mě na třetí třetinu postaví do druhé obrany k Mílovi Kvášovi. Pro mě to bylo něco neuvěřitelného, tohle jsem v seniorech na hokeji nikdy nezažil…tu důvěru v rozhodující moment a já se odvděčil. Chopil jsem jí za pačesy a od té doby jsem cítil, že moje sportovní cesta se bude ubírat ne po ledě, nýbrž po plastu. Dále rozhodly i další detaily, ať už super parta v kabině Elby nebo přístup trenéra Jardy Pavlíka, který vždy se mnou jednal na rovinu a fér. V tomto trendu pokračuje i dnešní trenérský štáb v čele s Honzou Fedákem a já jsem za to moc rád. Vážím si i toho, že mi oba vždy vyšli vstříc, pokud něco kolidovalo.

Takže v Děčíně už hokej nehrajete. Věnujete se tedy jen hokebalu nebo i některé nižší soutěži v hokeji?

Od sezóny 2018/19 jsem se již naplno věnoval hokejbalu v Elbě a Bazzy a hokej hraju v krajské lize v České Lípě, takže nádrž auta trochu pláče (úsměv). Od tohoto roku jsem součástí univerzitního týmu North Wings UJEP, tak uvidíme, kam mě sportovní cesty ještě zavedou a jak vše budu stíhat, ale Elba mi během těch pár let naprosto přirostla k srdci a již od první sezóny je to pro mě jasná priorita, a dokonce odstrčila i moji dráhu hokejového rozhodčího, kde pískám pod svazem, ale to je zase jiný příběh.

Hned vedle zimního stadionu se pyšní nové multifunkční hřiště, kterému dominuje hokejbalový svatostánek s tribunami! 

Národní tým? Musím se ještě sakra zlepšit!

S jakými cíli budete vstupovat do nadcházejícího ročníku Extraligy 2020/21? Elba má výborně věkově vyvážený tým, souhlasíte?

Rozhodně souhlasím, tým omládl. Čas od času se dokonce nacházím při polovičním rozdělení i na straně starých (smích). V týmu však máme stále zkušené matadory, jakými jsou například Luky Soukup, David Bím, Jarda Haken nebo nestárnoucí Zdeněk Banda, avšak tihle chlapi jsou stále potřeba, například v důležitých momentech a v chodu kabiny. V trenérském štábu je od minulé sezóny bývalý hráč – Míra Růžička, který je rozhodně velkým přínosem. Loni byl cíl nesestoupit a omladit kádr, avšak po poslední sezóně jdou naše cíle trochu výše a myslím si, že časem by tento kádr mohl přemýšlet i o příčkách nejvyšších.

Co Vás neustále žene dopředu k tvrdé hokejbalové dřině v kombinaci s ledním hokejem? Máte nějaké sny, cíle či přání, čeho byste v těchto sportech chtěl dosáhnout?

Hokejové sny jsou už u mě trochu pasé, avšak nyní bych chtěl ještě zkusit tu univerzitní ligu a uvidíme. V hokejbale je mým cílem se hlavně udržet v A mužstvu, hrát co nejdéle to půjde a stát se oporou mužstva. To je asi můj největší hnací motor. Lhal bych, kdybych neřekl, že bych nechtěl někdy okusit národní tým, ale to se musím v hokejbale ještě sakra zlepšit, abych o tom mohl alespoň mluvit. Avšak motivace je to samozřejmě dobrá.

Otázka na závěr, jak se hráč ledního hokeje z Děčína vlastně dostal k hokejbalu? Fanoušci Vás v mužské soutěži už pár let mohou vídat, ale hrál jste i v mládeži hokejbal?

Jako malý jsem se chodil dívat za zimák na děčínskou neregistrovanou soutěž, kde hrál i můj táta. Vždy jsem to s napětím sledoval a ten sport měl pro mě své speciální kouzlo. V patnácti letech mě k němu přivedl můj kamarád Marek Klement a já začal hrát neregistrovanou soutěž v Děčíně na asfaltu, se starými dřevěnými mantinely ve formátu 4 na 4. O rok později si mě všimlo děčínské Bazzy – konkrétně Kuba Hladiš a ještě ten rok jsme s Bazzy Děčín postoupili z kraje do druhé národky, když jsme jej vyhráli a to byl pro mě nezapomenutelný okamžik – poprvé jsem v hokejbale něco vyhrál. V osmnácti jsem krátce oblékal i dres teplického Ronda, když ještě hráli 1. Ligu a rok na to přišla zpráva od Tomáše Laibla, jestli to nechci zkusit v Elbě a zbytek už znáte. Začal jsem od úplného dna a prošel jsem prakticky všemi soutěžemi až do Extraligy. V hokejbalové mládeži jsem nikdy nebyl, protože by to asi ani nešlo skloubit s hokejovými tréninky, které jsem v Děčíně a posléze v Ústí míval každý den. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to dotáhnu z asfaltu za děčínským zimákem až do ústecké Elby a jsem za to neskutečně vděčný hlavně lidem, kteří mi v tom pomohli a stále pomáhají.

Petra Michajličenka nechcete v Extralize naštvat. Autor fotky: Markéta Štroufová.