BEKO Pohár juniorů

Do jisté míry se ukázalo, jak nám sport chybí a jak se dokážeme semknout, upozornil Fedák

01.06.2020 Anna Kuželová
Autor fotografie:Ivana Laiblová
Další z týmů, které se zúčastní BEKO Poháru juniorů, je ústecká Elba DDM, která letos nedostala šanci na obhajobu extraligového titulu, a tak si bude chtít spravit náladu alespoň na závěrečném poháru. Trenér Jan Fedák také prozradil, jak těžké pro něj bylo období z pohledu předsedy Ligové komise.

Bylo to dost náročné období


Jste předsedou svazové ligové komise, jak moc těžké bylo udělat konečné rozhodnutí o tom, že budou soutěže anulovány?
Nebyl jsem ten, na kom konečné rozhodnutí stálo. Definitivní pečeť provedlo předsednictvo, ale samozřejmě po několika diskusích a telekonferenčních jednáních s podsložkami svazu. Také proběhlo několik jednání se zástupci klubů a v neposlední řadě největší roli hrála vládní opatření. 


Abych se však nevyhnul dotazu… Toto rozhodnutí se přijímalo velmi těžce, ale vyplynulo z aktuální situace a dění. Myslím si, že každý z nás světový problém sledoval a nemohl ani jiný závěr čekat. Samozřejmě, vždy s ohledem na vývoj nějaká naděje byla a jak jistě víte, hokejbal nic z fleku neodpískal. Všichni činovníci takřka denně vyhodnocovali průběh pandemie a troufnu si říct, že až do posledních možných dnů, reálných pro oficiální dohrání soutěží. Bohužel jsme tento „boj“ prohráli a musíme se s tím popasovat. Ovšem zdraví je na prvním místě a musím uznat, že jsme se na rozhodnutí anulovat všechny soutěže nesetkali ani s jedním negativním ohlasem. Všichni to bereme se vzájemným pochopením a přejeme si, aby se tento výjimečný stav už neopakoval. Nikdo z nás něco takového dosud nezažil, ale do jisté míry se ukázalo, jak nám sport chybí a jak se dokážeme v těchto nelehkých chvílích semknout.


Jak těžké bylo vymyslet nějaký závěr sezóny, když každý týden byla rozhodnutí vlády jiná a nikdo nevěděl, co čekat?
Jak jsem již uvedl, bylo to dost náročné období. Možná si někdo myslel, že když se vyhlásil nouzový stav, že budeme mít spoustu volného času, lehárko, prostě jak se říká „nohy nahoře“. Kdo však s námi nebo my s nimi komunikoval ví, že tomu bylo naopak. Situace, respektive rozhodnutí vlády, se měnila skoro každý den a na to bylo třeba reagovat. Nejdříve nic nebude, pak červnový termín, najednou druhý den můžete už tohle, profesionálové ano, amatéři ne, někdo ve skupince po pěti, něco v roušce, možná odstupy… Vymýšleli jsme možné herní systémy, tvořili termínové kalendáře, sestavovali skupiny…, ale to bych Vám mohl líčit den po dni. Veškerá nařízení jsme respektovali, a i my měli pro vládu jisté pochopení. Pro nás nejzásadnější byla pravidla o kapacitě sportujících, o venkovních a vnitřních podmínkách a samozřejmě hygiena. Nejdůležitější však je, že si nakonec kluby stihnou před hlavními prázdninami zatrénovat a pokud chtějí, tak i zahrát zápasy. Ať už domluvené po své ose nebo pod hlavičkou svazu.


V letošním roce jste chtěli s ústeckými juniory obhajovat titul, na to ale bohužel nedošlo, jak moc Vás to mrzí?
Ono je v této kategorii vždy těžké obhajovat titul, když nemůžete hrát opakovaně se stejným týmem, jako je tomu třeba v kategoriích dospělých. U mládeže se každý rok posouvají ročníky. Nejstarší odejdou a musíte do týmu zapracovat ty mladší. Nebudu však zastírat, že ta myšlenka nebo motivace v kabině byla. Mě osobně to mrzí vůči klukům. Ani ne tak kvůli té obhajobě, ale proto, že ti nejstarší si nemohou užít závěr, tak jak mohli jejich předchůdci. Navíc letos byla soutěž zase o něco vyrovnanější a mohla přinést skvělou podívanou a zážitky. A to už nemluvím o tom, jak jsou kluci zklamaní ze zrušení mistrovství světa U20.


Odejde Vám spousta hráčů ročníku 2000, měl to být pro ně závěr juniorských let, má většina hráčů ambice poprat se o místa v A týmu?
Určitě má. Někteří trénovali nebo hráli za áčko už letos. Vzhledem k anulaci soutěží a následným uvolněním epidemiologických opatření jsme se v klubu rozhodli trénovat již ve složení pro sezónu novou. Až na výjimku chodí všechny „nulky“ a v každém je nějaký potenciál. Někdo bude mít přechod lehčí, někdo těžší. Vše bude o času a trpělivosti hrát u nás kvalitní 2. Ligu, trénovat pravidelně s áčkem a postupně získávat zkušenosti. V áčku dochází k pomalému omlazování, tudíž komu jinému by tato cesta měla být otevřená. Zadarmo to ale nebude. Do budoucna chceme, aby se áčko zařadilo mezi špičku extraligových týmů, takže přístup a výkon tomu musí být plně odpovídající. 



Společně trénujeme již tři týdny


Jak to vypadá s dalším ročníkem? Máte dost hráčů na to, abyste pomýšleli na nějaký úspěch?
Úspěch není o početně nabitém kádru. Ono se dá hrát i na dvě lajny. Záleží na tom, jak si sedne parta, nechá se vést trenéry a taky se ukáže, co tomu každý z kluků dokáže dát. A to někdy i nad rámec základních požadavků a představ. To bude každopádně mnohem těžší než letos nebo dokonce vloni. Každopádně klukům věřím, obě strany víme, co od sebe očekávat a nemyslím, že od společné noty máme daleko. To bych si pak tuhle kategorii ani nevzal (smích).


Bylo jasné hned od začátku, že se BEKO Poháru juniorů zúčastníte?
Asi ano. Společně trénujeme již tři týdny a představa, že si zahrajeme až v září, byla dost děsivá. Nešlo o to, abychom chtěli jenom my trenéři. Museli jsme cítit nažhavenost i z kabiny a také zájem od druhé poloviny týmu, od těch starších. Při tom všem ještě kluci skládají maturitní zkoušky a bylo důležité, jestli se na ně chtějí plně soustředit nebo si třeba na chvíli odskočit, vypnout a udělat si radost nějakým pěkným zápasem.


S jakými ambicemi na turnaj pojedete?

Na turnaji rozhodně nechceme být do počtu. Zítra máme schůzku juniorky - ještě letošních ročníků - a o přístupu a cílech se pobavíme. Může se stát, že budeme kompletní, ale také nám může řada hráčů chybět právě z uvedených důvodů. V tom případě bychom doplnili tým mladšími hráči.



Měli hráči během nucené pauzy nějaké tréninkové plány, aby byli na případné pokračování soutěže připraveni?
Samozřejmě. Udělal jsem klukům nesmírnou radost (smích). Jak jsem je již dříve varoval, nejsem trenér jenom na papíře. Vyhlásil jsem „individuály“, které si mohli, při dodržení jistých pravidel, sestavit sami. A my pak jezdili a dělali přepadovky. Nešlo ani tak o kontroly, spíše o setkání s nimi, krátké popovídání a také jsme pořídili nějakou tu fotku do společné skupiny. A aby kluci věděli, že nesedíme doma, něco si na ně vymyslíme a dále je nám to už jedno. Věnovali jsme tomu spoustu času a toho projetého benzínu (smích). V prvních dnech si určitě říkali, že to snad nemůžu myslet vážně, ale po pár týdnech mi přišla i poděkování za to, že jsem je donutil vypadnout z domova a něco dělat, jinak by se ukousali nudou…


Partneři českého hokejbalu