„Já na bráchu, brácha na mě“. Panuje mezi dobřanskou dvojicí Ondrou a Václavem Šlehoferovými zdravá rivalita?

Není žádným tajemstvím, že pro rodinu Šlehoferových je hokejbal rodinným sportem. Šneci ve zrušené sezóně bojovali o play off Extraligy a nevedli si špatně. Nás ale hlavně zajímalo to, jaké to je pro bratrskou dvojici, když je cepuje jejich vlastní otec. Funguje tato spolupráce?

Společný sen a cíl? Titul pro Dobřany v Extralize!

Jak jste si zatím v Dobřanech užívali extraligovou sezónu po několika letech? Play off jste měli na dosah, nemrzí Vás to?

Ondřej (20 let): Jsem rád, že mohu hrát Extraligu, je to pro mě určitě nová zkušenost. Je super, že si ji budu moci zahrát i příští sezónu. Play off jsme měli na dosah, ale mrzet nás to ani nemusí, protože nakonec nic nebylo a nikdo si vyřazovací část tudíž nezahrál, takže takový smutek z toho nemám. Vím, že následující sezónu budeme mít šanci a věřím, že se do play off již probojujeme.

Václav (23 let): Sezóna byla jako na houpačce, chvilku se dařilo, potom to zase bylo jako probuzení do hororového snu. Nicméně premiéru jsem si užíval, protože jsem si Extraligu v Dobřanech pamatoval pouze jako dítě a upřímně jsem si přál jednou Extraligu do Dobřan vrátit, což se povedlo. Sice jsme play off měli na dosah, ale také jsme měli odehráno více zápasů než naši soupeři, těžko říct, jak by to dopadlo.

Jaké to pro Vás bylo si zahrát společně Extraligu? Hrajete většinou spolu v lajně nebo Vás otec vždy rozdělí? (smích) 

Ondřej: Já jsem na to už zvyklý, hrát s brášinem, ale občas se dokážeme navzájem vytočit a poté je lepší, když si každý hraje ve své lajně. Jelikož jsme oba horký hlavy, takže zakřičet na sebe nám nedělá problém, ale stejně se pořád máme rádi (smích). Když už spolu hrajeme, tak vím, že je tam někdo, kdo mi vždy zavolá, anebo se mi bude co nejvíc snažit pomoci. Je to různé, jsou období, kdy hrajeme spolu a období, kdy ne. Vždy záleží na situaci.

Václav: Užívám si každý společný zápas, záleží podle toho, proti komu zrovna hrajeme, někdy se sejdeme spolu v útoku, jindy zase v obraně. Hlavně jsme oba úplně odlišné povahy, brácha je od přírody nervák a já jsem absolutní kliďas, kterého nic nerozhodí (smích). To je samozřejmě vtip, větší nervák jsem já. Nemám vůbec rád, když vidím šarvátku ze střídačky a melou ti tam bráchu, okamžitě bych se zapojil, ale Ondra má nebezpečný kladiva, takže se o sebe postará sám.

Nepomýšlíte na nějakou společnou reprezentační štaci? Čeho byste chtěli společně dosáhnout? Extraligový titul s Dobřany? 

Ondřej: Nad reprezentační štací jsme už uvažovali, ale mé kvality nejsou na takové úrovni, abych si to mohl dovolit. Mně tedy postačí sen, dosáhnout na extraligový titul v Dobřanech. Co se týče cílů, jsme v nich rozdílní. Brácha chce hokejbalový světový titul a já mám jiný cíl a plán, a to začít žít v Austrálii. Ale kdybych měl snad říct jeden náš společný, tak jak už jsem říkal, je to extraligový titul v Dobřanech.

Václav: Do národního týmu vede dlouhá a náročná cesta. I když by to bylo super si zahrát společně i někde jinde než v Dobřanech, tak asi budeme muset počkat a pokusíme se přemluvit tátu, aby na nás počkal v Masterech a teda pokud nám hodí laso generální manažer Milouš Hoffman z Českých Budějovic, pak bychom si mohli strčit v nároďáku i s tátou (smích). Souhlasím se společným cílem nebo snem, jednou by bylo parádní udělat s Dobřany titul na domácí scéně!

Táta nikdy nikoho neupřednostňoval, vždy jsme byli na stejné vlně

Jaké to je, když Vás celý život trénuje táta? Máte nějaké výhody než ostatní nebo je na Vás ještě více zasedlý než na ostatní? Důležitou otázkou ještě je, koho má radši (smích).

Ondřej: Určitě žádná výhoda v tom není, spíše naopak jsou na nás s bráchou kladeny větší nároky. Víme, že to tatík myslí dobře, a to je hlavní. Náš tatík je spravedlivý, jedná s každým stejně, takže zasedlý rozhodně není. Mého bráchu má určitě raději (smích). Ne, si dělám srandu, já si myslím a vím, že nás má rád stejně. Nikdy nikoho neupřednostňoval, vždy jsme byli na stejné vlně.

Václav: Za svůj život jsem prošel pod rukou spousty trenérů, ať už na hokeji nebo na hokejbale. Nikdy jsem neměl s trenéry problémy, když cítím křivdu, snažím se zatnout zuby neremcat a ukázat, že jsem měl pravdu, ale hlavně svým výkonem. Pamatuji si, že dříve byl táta prudší, dneska taky vyjede, ale už to není takové a hlavně, ze střídačky má možnost to vidět nejlíp, takže nezbývá, než sklopit uši a vzít si to k srdci. Za ty roky, které má odehrané jsem si jistý, že by nám „kraviny“ neradil. Drtivá většina dobřanských úspěchů byla pod jeho taktovkou, už by mu ta nabídka na mládežnický nároďák mohla přijít (smích). Je jasný, že se občas i kousneme, ale to spíš na tréninku, když hrajeme proti sobě a ani jeden nechce prohrát. Ondra to většinou krotí. Koho má radši? Jasně, že bráchu, vždyť je mladší, to je samozřejmě legrace (smích).

Nechtěli byste, aby Váš táta s Vámi naskočil alespoň k jednomu utkání v Extralize, abyste si splnili sen? Nebo se to již stalo v nižších soutěžích? 

Ondřej: Tak určitě, že bychom to chtěli. Přece jen by to byl zážitek, komu se to poštěstí zahrát si v nejvyšší lize v České republice s bráchou a tátou. To může říct málo kdo. Takže ano, určitě. Pokud si pamatuji, tak už jsme tak mnohokrát nastoupili v 1. Lize, ale proč nezvýšit laťku na Extraligu.

Václav: S tátou nastupuji od 14 let, kdy jsem začal chodit mezi Áčkaře. Tenkrát mi hrozně pomáhal Dan Kovářík st., opačně se snažil radit táta „malým“ bratrům Kovářům. S bráchou jsme nastupovali společně v mládeži později i v chlapech, a také vždy při povinném dobrovolném tréninku, na hřišti v tělocvičně, prostě kdekoliv. Nicméně klidně bych do toho s Ondrou a tátou šel. Bylo by i jasný, kdo valí dozadu, a to nejstarší (smích).

Bratři Šlehoferové společně získali titul v Extralize dorostu i 1. Lize. Je teď na řadě titul z mužské Extraligy?

Nikdo z nás nechce prohrát a snažíme se jeden druhého porazit

Za pár roků k Vám přibude ještě jeden Šlehofer v A týmu, nepletu se?

Ondřej: Nějaký pátek to ještě potrvá, ale určitě se tak stane. Bratránek “Honzík“ má sice problém s dojížděním, ale jinak ho to baví, má k tomu našlápnuto, baví ho to, a to je hlavní. Takže, pokud u toho vydrží, což se domnívám, že ano, tak další Šlehofer bude hrát v A týmu.

Václav: To je pravda, v mladších žácích trénuje i náš bratranec, který bydlí v Plzni kousek od plzeňské haly, ale to by přeci byl nesmysl, aby za pár let nastupoval proti nám s bráchou. Nedokážu si to představit, jako nejmladší by dostával hrozný kapky (smích).

V čem myslíte, že je Váš bratr lepší než Vy? Na koho z Vás táta více zvyšuje hlas na hřišti? Není to taková motivace být lepší než bratr? 

Ondřej: Snad ve všem (smích). Jediný snad co mě napadá, jsou souboje, ne že bych byl lepší, ale je to jediné snad naše měřítko, kde se mu můžu vyrovnat. To nedokážu říct možná na bráchu, protože přece jen jeho "ice-time" je trochu jiný, než-li, ten můj. Mezi sebou ale nesoupeříme. Já vím, že jeden druhého vždy podpoříme a ochráníme, takže předhánět se kdo je lepší nemá smysl. Asi maximálně při hraní her nebo baga, kdy nikdo z nás nechce prohrát a snažíme se jeden druhého porazit.

Václav: Ondra je hrozně silnej, tohle já musím nahrazovat zarputilostí. Neviděl jsem ho odpadnout ze souboje. Další věc, kterou bych se rád naučil, je jeho klidná povaha. Nic ho na hřišti nerozhodí, vždy vidím jen smích pod helmou. Když se ovšem naštve, je to docela sranda, takže rada soupeřům – moc ho před brankou nemuchlejte, mohlo by to špatně dopadnout (smích). Dříve křičel spíš na mě, často jsem se nechával unést hrou a dělal nesmyslné fauly. Doma jsme hodně soutěživí, nenecháme se porazit v ničem, upravujeme si pravidla, ale vše je podle regulí, trpí pouze mamina, která by nás nechala vyhrát všechno (smích).