Letní přípravu bez Campů talentované mládeže jsem si neuměl představit, vzpomíná Filip Emmer

15. výročí Campů talentované mládeže je ideální příležitostí zavzpomínat na jejich začátky i z pohledu hráče, který si prošel prakticky všemi ročníky. Jedním z nich je extraligový útočník a úspěšný mládežnický reprezentant Filip Emmer, který dnes působí na campech v roli trenéra.

Stát se trenérem? Nejlepší cesta, jak předávat odkaz campu dál

Filipe, kdy jsi začal jezdit na Campy talentované mládeže jako hráč a vynechal si vůbec nějaký ročník, nebo je z tebe „rekordman“? (úsměv)

Přesný rok, kdy jsem jel poprvé na camp si nevzpomenu, ale našel bych to doma podle kšiltovky, kterou jsme tehdy dostávali. (úsměv) První a druhý ročník (2007 – 2008) jsem myslím ještě nemohl být kvůli věku, tak ty jsem vynechal.

Co Tě neustále motivovalo k účasti na kempech jako hráče? Cítil si i z pohledu plejera nějaké pravidelné změny k lepšímu, nejen co se tréninkového vybavení týče?

Ze začátku to určitě byla náročnost. Tří a později čtyřfázové tréninky byly v mém tréninkovém cyklu zcela ojedinělé, v klubu jsme takto nepracovali. S postupem času se ale přidal i faktor kolektivu a lidí, kteří na camp jezdili. Vybavení se postupem let opravdu hodně posouvalo, největší skok ale pozoruji v posledních dvou až třech letech, kdy už na CTM jezdím v jiné roli.

Jak se zrodila Tvoje spolupráce po konci juniorského věku v pozici trenéra na letních CTM?

Původně jsem chtěl na camp jet ještě jednou „nad věkový rámec“, protože jsem si letní přípravu bez CTM neuměl představit. Nakonec se po domluvě s panem Komárkem zrodila trenérská spolupráce a s odstupem to vnímám jako tu nejlepší možnou cestu, jak na CTM pokračovat a předávat odkaz campu dál.

Trenérský štáb posledního Campu talentované mládeže mladší kategorie hráčů. Filip Emmer třetí zleva. Zdroj fotky: mladeznickyhokejbal.rajce.idnes.cz 

Na úplně prvním campu si pamatuji Dalimila Zvonka

Jakými slovy bys pozval mladé talentované hráče, aby toužili dorazit na další již 16. ročník CTM v příštím roce?

Mladé hráče bych navnadil zejména na profesionální přístup k nim. Přestože na camp jezdí vysoký počet hráčů, trenéři se snaží uplatňovat individuální přístup a díky zkušenostem s reprezentačními akcemi se jim to dle mého názoru daří. Camp je také dobrou vstupní branou do přípravy na sezónu po trošku „uvolněnějším období“ léta. No a v neposlední řadě se hráč posouvá i díky ostatním hráčů, kteří na camp jezdí. Každý chce předvést před reprezentačními trenéry to nejlepší ze sebe a tím posouvá práh svých dovedností.

Trenérské týmy se neustále rozšiřují, je to dle Tvého názoru jedině dobře a prozraď, jaké novinky se ve Tvé éře do tréninkových jednotek dostaly?

Myslím si, že je to dobře právě z pohledu dříve zmíněného individuálního přístupu. Umožňuje to rovněž efektivněji využít čas. V počátku campu bývaly tréninky třífázové, nyní již probíhají čtyři fáze denně, a to by bez větších personálních kapacit nešlo realizovat. Novinky přicházely a některé odcházely s tím, jak se měnila trenérská skladba. Fyzickou přípravu mílovými kroky posunulo působení Tomáše Háka. Velký posun přinesly i flowiny, ale nejvíc novinek přináší do tréninku (zejména s gólmany) Ondra Almaši, často přitom nejde o cvičení náročná na vybavení, naopak je mohou hráči dělat i v klubu.

Vybavujete si nějaká dnes už zkušená zvučná jména, která prošla prvními kempy a dnes hrají například v reprezentaci či jsou držiteli extraligových titulů?

Na úplně prvním campu si pamatuji Dalimila Zvonka, pravidelně jezdil i Jakub Svoboda z Hradce Králové a nejednou byl i Pepa Česák, za mých dětských let jezdilo vícero nynějších extraligových hráčů z Plzně. Jako hráčka a trenérka jezdila i kapitánka mistryň světa Míša Rullová. Těch kluků bylo samozřejmě vícero, ale na všechny si teď asi nevzpomenu.

Momentka z Campu talentované mládeže z roku 2020. Filip Emmer vpravo v zelených rukavicích. Zdroj fotky: mladeznickyhokejbal.rajce.idnes.cz 

Organizačně je vše zajištěno perfektně

Co říkáš na zázemí v podobě východočeských destinací pro konání CTM? Kvalitní zázemí v Litomyšli nebo České Třebové nabízí zajisté ten nejlepší komfort, takže asi není třeba něco z Tvého pohledu měnit, nebo máš opačný názor?

Litomyšl pro mne byla asi nejlepší lokalitou. Vše bylo na jednom místě a pokud si člověk zažil camp v Lanškrouně, tak musel ten rozdíl uznat. Na druhou stranu Třebová Litomyšli zdatně konkuruje, vše je ještě mnohem blíž. Jen asi není tak malebná, což je v případě hokejbalového campu druhotná záležitost.

Jak je nyní příprava campů organizačně zajištěna z pohledu stále aktivního hráče a progresivního trenéra? Závidíš dnes něco současným nadějím, co jsi třeba jako hráč nezažil?

Organizačně je vše zajištěno perfektně. Řada státních institucí by si mohla z logistiky campu brát příklad. (úsměv) Dnešní účastníci mají asi trochu lepší materiální vybavení, nicméně i za nás byl na campu v tomto ohledu celorepublikový nadstandard. Myslím si, že jsem nezažil tombolu, která je nyní docela populární a dají se v ní získat raritní kousky. (úsměv)

Máš v šuplíku nějakou kuriozitu, vtipné momenty, které vás provázely všemi kempy? Je jich určitě dost, ale vrylo se Ti něco do paměti, na co nikdy nezapomeneš, ať už jako hráč, nebo trenér? (úsměv)

Ono se toho za tu dobu opravdu semlelo mnoho, ale já u těch opravdu zábavných momentů většinou chyběl, proto největší kuriozitou, která se mě trochu týkala, byl příběh Radka Stárka, se kterým jsem byl na pokoji. Každou noc chodil v Litomyšli do kuchyňky na okurky a špekáčky, o kterých jsme nikdo nevěděli a nikomu o nich neřekl, aby se pak zjistilo, že skoro nemáme co opékat na plánovaném táboráku.

Co by Filip Emmer přál CTM, ať už chlapů či dívek, do budoucna?

Popřál bych campu, aby si udržel stále stejnou atmosféru a úroveň. To jsou asi dva stěžejní faktory, kvůli kterým jsem na campy jezdil opakovaně já i mí spoluhráči.