Jak si užil galavečer hokejbalu bývalý předseda svazu, Vít Řezáč? Podobná akce neměla zatím obdobu, těšilo ho

Český hokejbal oslavil v polovině ledna 30. výročí od jeho oficiálního vzniku. Na tuto událost byl pozván i Vít Řezáč, jenž působil u Českomoravského svazu hokejbalu jako předseda a dlouholetý místopředseda. Jak probíhal celý galavečer? A kam se posunula kariéra Víta Řezáče?

Galavečer 30. výročí ČMSHb? Výkon všech byl profesionální!

Jak jste si užil oslavy 30. výročí ČMSHb, které se uskutečnilo 18. ledna v Paspově sále v Praze? Jaké jste z této události měl pocity?

Předně bych chtěl všem organizátorům poděkovat. Podobná akce neměla zatím obdobu. Výkon všech byl profesionální. Je dobře si připomínat z čeho hokejbal vzešel, jaký ohromný pokrok za těch 30 let udělal. Každý jeden člen má pro chod organizace svůj význam. Viděl jsem tam ukázky a slyšel příběhy, které i pro mě jako pamětníka těch celých třiceti let byly nové. Myslím si, že i ostatní si to užili, měl jsem jen pozitivní odezvy.

Co se Vám osobně na programu galavečera nejvíce líbilo? Určitě jste potkal hodně „starých známých“, bylo to příjemné?

Já jsem si samozřejmě nejvíce cenil toho, že jsem mohl potkat „starou“ hokejbalovou gardu zakladatelů. Je úžasné, že se organizátorům podařilo pozvat téměř všechny, kteří se kdy pohybovali ve vedení svazu nebo kolem reprezentace. Někdo se již hokejbalu dávno nevěnuje, jiní jsou stále stejně zapálení jako kdysi. Nejvíc jsem ocenil, že ti mladší mohli vidět, že je možné opravdu „z ničeho“ vybudovat fungující organizaci. Není nutné rovnou budovat svaz, stačí takto pracovat na úrovni klubu. Králem byl bývalý vynikající rozhodčí Petr Chytil z Jihlavy. Nezklamal jako vždycky.

Vít Řezáč (úplně vpravo) působil v roli předsedy ČMSHb 21.5.1994 - 22.7.2000!

Kéž bychom i dnes zbytečně spolu nevedli spory o věci, které nejsou podstatné

Jak jste se vůbec dostal k hokejbalu a k práci svazového sekretáře? Co Vás tato práce naučila?

Začnu druhou otázkou, co mně hokejbal dal. Když se chce, všechno je možné. Neexistuje, že něco nejde. Musíte ovšem vědět, čeho chcete dosáhnout. Uvedu příklad z přípravy MS 1998 v Litoměřicích. Potřebovali jsme tehdy alespoň 8 národních týmů. Američani ovšem nechtěli přijet kvůli obavám z války v Kosovu. Tak jsme ještě ten týden, co nám to sdělili, nasedli do letadla a jeli je osobně přesvědčit a vysvětlit, jak se věci mají. Tuto akceschopnost někdy dnes postrádám, jsme příliš svázání byrokracií. Ale ani bez ní to nejde.

K hokejbalu jsem se dostal vlastně nadvakrát. V dětství byl „hokej s tenisákem“ za domem můj nejoblíbenější sport. Hltali jsme tenkrát úspěchy československých hokejistů (pokaždé na MS medaile) a chtěli je napodobit. Hokejku měl doma opravdu každý, i nepříliš sportovní typy. Snad denně jsme hráli. Pak jsem se po mnoha letech po vojně dozvěděl, že se hokejbal hraje v Bratislavě. Byl jsem tím úplně nadšený, protože nejlepší sport svého dětství bych mohl hrát i v dospělosti! Jenomže nebylo kde a s kým. Všechno jsme museli s kamarády vybudovat.

Určitě máte nějaké zajímavé kariérní zážitky, můžete nám nějaké prozradit? Já jsem hrával několik sezón 1. Pražskou ligu, takže rozhodně nepatřím k vrcholovým sportovcům a nestřílel jsem klíčové branky. Ale již od počátku jsem se věnoval řízení soutěží. Asi nejraději vzpomínám na ten první nápad dát inzerát do novin v roce 1988 s tím, aby se přihlásily místní party nadšenců do pražské soutěže v hokejbalu. Na první pokus jsme měli do dvou týdnů tuším 28 přihlášených mužstev! To se dnes již asi nikdy nestane. Rychle jsme se skamarádili a vytvořili 3 městské ligy. Někteří hráči z těch dob hrají dodnes, před nimi smekám.

Působil jste dokonce jako předseda a místopředseda mezinárodní hokejbalové federace ISHBF!

Mezinárodní organizace vznikla jako přirozená reakce jednak na rychlý nárůst členské základny u nás a na Slovensku a jednak na otevřené hranice v devadesátých letech. Informace byly velmi kusé, pouze jsme tušili, že se hraje za mořem. Tak jsme se tam s národním týmem prostě vypravili. Poprvé v roce 1992 a hned druhý rok jsem podepisoval zakládací listinu ISBHF a stal se jejím předsedou. Na počátku stály čtyři národy – Češi, Slováci, Američani a samozřejmě Kanaďani. Náš a slovenský svaz tehdy razil, podle mého názoru, velice rozumnou politiku – hledejme, co nás spojuje a nezkoumejme tolik to, v čem se lišíme. Takto jsme vytvořili pravidla, řády a celý systém, který bez problémů akceptovaly další země. Kéž bychom i dnes takto postupovali a zbytečně spolu nevedli spory o věci, které nejsou podstatné. Těch podstatných je naštěstí velmi málo, ale ne každý je dokáže vystihnout. Mám pocit, že současná mezinárodní federace ztrácí to tempo, které bylo na začátku.

Vít Řezáč (vlevo) byl společně s dlouholetým sekretářem ČMSHb Tomášem Březinou oceněn na galavečru 30. výročí vzniku ČMSHb.

Po skončení omezení se zase soutěže vrátí do standardního formátu

Aktuálně zastupujete region hokejbalu střed a jste jeho předsedou. Co tato práce obnáší?

Ano, práce v regionu je důležitá. Vrátil jsem se tam před lety z jednoduchého důvodu. Už jsem nemohl poslouchat názory, že „nejsou děti“ a že pracovat s mládeží není tak důležité jako jiné věci (to se vždycky pozná na rozpočtu). Chtěl jsem hokejbal vidět zase od zdola, nejen z předsednictva svazu. Naštěstí se to v posledních letech výrazně změnilo jak na svazové úrovni, tak snad i v regionech. Ne všechno jde tak rychle, ale po několika pokusech máme díky šikovným hokejbalistům v regionu stabilní tradiční i úplně nové kluby mládeže. Snažíme se s kluby hovořit, motivovat je. Jednáme i s politiky a hledáme prostor pro výstavbu nových hřišť. Až budou v regionu místní soutěže (tím mám na mysli např. Prahu, Kladno či Mladou Boleslav) ve všech věkových kategoriích mládeže, tak budu spokojený. Asi to ještě nějakou dobu potrvá.

Skočíte si někdy „plácnout“ hokejbal? Nebo někde dokonce nastupujete?

Bohužel již dlouho nehraji, ani na „plácnutí“ nemám s kým jít. Výjimečně si zahraji se svým školou povinným synem a jeho kamarády. Technika mi zůstala, ale ta rychlost... Kdybyste o něčem věděli, dejte vědět (smích).

Všechny soutěže byly pozastaveny, jaký to bude mít dopad na budoucí působení hokejbalu, co myslíte? Věříte v pokračování letošních ročníků?

Opět z otázky otočím, abych skončil optimisticky. Vaše poslední otázka je pro mne nelehká z toho důvodu, že už jsem jednu sázku s negativním proroctvím ohledně přerušení soutěží počátkem března vyhrál. Ani teď na konci března nevidím příliš světla na konci tunelu, zejména co se školní mládeže týká. U dospělých bych byl snad mírným optimistou. Jsem přesvědčen, že po skončení omezení se zase soutěže vrátí do standardního formátu. Zřejmě dojde na přechodnou dobu ke zhoršení financování sportu, ale hokejbal nehrajeme pro peníze, ale pro radost. 

Fotogalerie: