Zahraničí

Všichni by si měli vážit toho, co za hokejbalovou úroveň u nás máme, má jasno rozhodčí „světoběžník“ Laczko

Nedílnou součástí hry jsou v každém sportu rozhodčí. Výjimkou není ani hokejbal, který patří v České republice v porovnání s ostatními zeměmi mezi absolutní špičku. Zajímavý životní příběh hokejbalového „soudce“ zažívá Michal Laczko, který se z české Extraligy přesunul do Anglie a pak do Švýcarska.

K hokejbalu jsem se dostal náhodou

Dobrý den, Michale. Jak dlouho se již pohybujete v prostředí hokejbalu jako rozhodčí? A jak jste se k této činnosti vůbec dostal?

Dobrý den, pískání hokejbalu se věnuji od roku 2012. Do té doby jsem však působil již 5 let jako hokejový rozhodčí a následně jsem se pak oba tyto sporty snažil skloubit dohromady, pokud to alespoň trošku šlo. K hokejbalu mě přivedli bratři Škrobákové, se kterými jsem tehdy trávil spoustu víkendů na zimních stadionech v rámci řízení hokejových utkání. Jednoho dne přišli do šatny se slovy: „S bráchou jdeme od nadcházející sezóny také do hokejbalu. Budeme dvojička, ideální by bylo, kdyby byl s námi tady od nás ještě někdo třetí, aby když jeden z nás nebude kvůli rodině či hokeji moct, aby mohl zaskočit. Nechtěl bys do toho jít s námi?“ (smích) No a jelikož jsem už tehdy měl s nimi velice dobrý kamarádský vztah jak na ledě, tak i mimo něj, tak jsem si řekl, proč ne. Dovedu si představit, že kdyby mi něco podobného nabídnul tehdy někdo jiný, tak bych se možná pro hokejbal, alespoň v té době ani nerozhodl, jelikož do této chvíle jsem se o hokejbal nijak víc nezajímal.

Hrál jste někdy hokejbal, jako hráč? Nemohli jsme si nevšimnout, že při zápasech Letohradu v minulosti jste se dost často bavil s Janem Šimarou ze Vsetína, pocházíte právě z této bašty hokejbalu, kde vyrostla spousta hokejbalových extraligových i reprezentačních hvězd?

Hokejbal jsem nikdy nehrál. Tento sport znám opravdu jen z pohledu sudího. Ano, mé kořeny jsou na Valašsku, konkrétně na Vsetíně. S Honzou Šimarou máme společné přátele, takže se několikrát v minulosti stalo, že jsme byli spoluúčastníci nějakého dění, ať už se bavíme o různých oslavách, či třeba společné lyžařské dovolené. Vsetín není velké město, tím pádem se tam všichni plus mínus podobného ročníku narození moc dobře známe, zejména pak sportovci.

Pokud tým v Anglii vyhrává o 6 branek, tak v momentě padnutí šesté vedoucí branky daný zápas končí

Fanoušci českého hokejbalu Vás ale od loňského roku v našich soutěžích nevídali. Pískal jste prý v Anglii. Co vás tam zavedlo a jak jste navázal kontakt s místními soutěžemi? Popište čtenářům, jak tam vůbec probíhá ročník a hrají se zápasy tradičním formátem jako v ČR?

Vycestovat do Anglie jsem se rozhodl za účelem zdokonalení se v angličtině. Prožil jsem nezapomenutelný rok v anglickém Cambridge a každému mohu zkušenost podobného charakteru jen doporučit.

Co se týče hokejbalu v Anglii, tak již před odjezdem jsem si pohrával s myšlenkou, že pokud by tam nějaká ta možnost byla, tak že bych se rozhodně velice rád angažoval i tam. Byl jsem velice zvědavý, jak to tam celé funguje v porovnání s ČR, zda bych tam jako český rozhodčí dostal vůbec šanci odřídit nějaká utkání a samozřejmě, jak bych v těchto utkání obstál a také jsem si říkal, že bych takto alespoň nevyšel ze cviku. (smích)

Již v Čechách se mi přes kolegy, kteří mají zkušenosti s mezinárodními turnaji podařilo zajistit kontakt na jednu kanadskou rozhodčí působící právě v Anglii, která mi následně velice ochotně poskytla kontakt na tu správnou osobu, za tamní soutěže zodpovědnou. Po výměně pár emailů, týkajících se zejména mého hokejbalového životopisu a po informacích, jak funguje tamní soutěž jsem byl pozván na zkušenou na první turnaj.

V Anglii, tedy alespoň v regionu, kam jsem svým místem bydliště spadal, se celý ročník hraje turnajovým způsobem, kdy se všechny týmy jednou za měsíc na jeden den sjedou na konkrétní místo a v rámci jednoho dne se odehraje cca 15 zápasů. Jeden zápas trvá 2 x 15 minut a zajímavé je, že pokud tým vyhrává o 6 branek, tak v momentě padnutí šesté vedoucí branky daný zápas končí. Což se mi velice líbilo, jelikož snad nikdo nemá rád zápasy typu kočka s myší na jednu bránu. Věřte mi, že ani rozhodčí ne. (smích) A v turnajovém systému, kdy se většinou po pár zápasech tak jako tak dostává celý turnaj do časového skluzu oceňují snad všichni zainteresovaní toto pravidlo dvojnásob. Jinak je vše stejné, tak jak to známe z českých soutěží. Český fanoušek by však nepotřeboval dlouhou dobu, aby rozpoznal, že úroveň tamního hokejbalu je o poznání nižší, než na co jsme zvyklí tady u nás v Čechách. Řekl bych, že ty nejlepší anglické zápasy jsou srovnatelné se zápasy v naší 1. nebo 2. Lize. Převážnou většinu pohledných hokejbalových kombinací tam však předvádějí většinou čeští a slovenští hráči, kterých tam bylo k mému překvapení snad třetina ze všech zúčastněných a následně pak hrstka hráčů z Kanady.

Pro českého rozhodčího tedy není nejmenší problém odřídit utkání tamní úrovně, takže jsem i já na svém prvním „zkušebním“ turnaji obstál a dostal jsem pozvánku na další. Dohromady jsem jich v Anglii odpískal čtyři.


Michal Laczko (uprostřed) si v loňském ročníku vyzkoušel odřídit 4 turnaje v Anglii. Zdroj fotky: osobní archiv Michala Laczka.

Ve Švýcarsku již probíhá sezóna stejně jako u nás

Letos jste začal sezónu ve Švýcarsku. Michale, to vypadá, že jste nezdolný světoběžník. (úsměv) Co Vás zavedlo do země helvétského kříže? Pískal jste jak nejvyšší soutěž, tak i nižší, kde se podle našich informací hraje formátem 4 na 4 bez ofsajdů? Jak těžké je i z pohledu pravidel pískat takové zápasy?

Ano, to máte pravdu. Co čert nechtěl, tak jsem se v rámci svého působení v Anglii poznal nejen s anglickým hokejbalem, ale také se svou švýcarskou přítelkyní Alessandrou, která je právě tím důvodem, proč již téměř rok žiji ve Švýcarsku. Jak se říká, za vším hledej ženu. (úsměv)

Po zkušenostech z Anglie jsem si říkal, že snad i tady by mohli dát šanci zbloudilému extraligovému rozhodčímu z Čech, a nakonec se tomu i tak stalo. S ohledem na vyšší úroveň hokejbalu zde ve Švýcarsku jsem se však již standardně musel zúčastnit nejprve jednodenního semináře pro rozhodčí, v rámci kterého byl nedílnou součástí i pravidlový test a také test fyzické připravenosti, podobně jako tomu máme každý rok před začátkem sezóny u nás v Čechách.

Pískal jste ve Švýcarsku jak nejvyšší soutěž, tak i nižší, kde se podle našich informací hraje formátem 4 na 4 bez ofsajdů? Jak těžké je i z pohledu pravidel pískat takové zápasy?

Zde ve Švýcarsku již probíhá sezóna stejně jako u nás. Cestuje se po celém Švýcarsku, týmy hrají jeden víkend doma, jeden venku, prostě standardní formát, jaký známe z Čech. Do švýcarské sezóny jsem měl možnost naskočit hned od prvních kol a krom extraligových utkání (nejvyšší soutěž NLA pozn. red.) jsem do zrušení soutěže kvůli Covidu měl možnost pískat i jedno utkání nižší soutěže, které se hraje právě ve formátu 4 na 4 bez ofsajdů. Abych pravdu řekl, tomuto stylu hry jsem na chuť moc nepřišel. Díky absenci ofsajdů je hra neustále roztahaná po celém hřišti a dlouhé přehazování si balónku přes celé hřiště není pro oko milovníka hokejbalu nic atraktivního. Nevím no, pro rozhodčího samozřejmě o starost s ofsajdy méně, nicméně tento styl hry na mě působil takovým až amatérským dojmem právě kvůli absenci pěkných kombinací uprostřed hřiště vedoucích ke správnému přechodu do útočného pásma.


Michal Laczko (vlevo) mnoho zápasů odpískat ve Švýcarsku nestihl, ale převládají v něm pozitivní pocity. 

Na šampionátu se hra tělem kanadskými kolegy posuzovala téměř až florbalově

V roce 2018 jste byl u historického úspěchu české dvacítky, která vyhrála MS v Kanadě! Vy jste zde pískal jako jediný český rozhodčí. Jak na tuto akci vzpomínáte?

Na účast na kanadském juniorském šampionátu v St. John‘s vzpomínám samozřejmě jako na svou největší hokejbalovou zkušenost a největší úspěch své dosavadní rozhodcovské kariéry. Nicméně musím uznat, že jsem tady zažíval po celou dobu turnaje docela těžké chvíle.

S účastí na akci tohoto charakteru jsem do té doby neměl žádné zkušenosti, na rozdíl od všech mých ostatních kolegů na šampionátu, takže počáteční nervozita před každým utkáním mi jednoznačně nepřidávala na klidu. I přesto, že jsem tam mezi osmi kanadskými sudími nebyl z Evropy úplně sám, ale se zkušeným slovenským kolegou, tak když pominu, že jsme nepískali ani jeden zápas spolu, tak s ohledem na odlišný denní itinerář nebylo mnoho utkání, kdy bychom se mohli na jednotlivá ať už svá, či utkání ostatních kolegů společně podívat a následně se pak mohli o různých situacích spolu večer pobavit a rozebrat je. Protože zcela upřímně se slovenským kolegou vždy popovídáte o situacích na hřišti daleko víc, upřímněji než s kanadským delegátem daného utkání. (smích)

A co další náročné chvíle?

Největším problémem pro mě po celou dobu turnaje bylo, vyrovnat se se zámořským stylem posuzování hry tělem, který se od toho evropského, na který jsme tady u nás zvyklí, zcela zásadně liší. Na šampionátu se hra tělem posuzovala téměř až florbalově. Každý ostřejší náraz u mantinelu byl kanadskými kolegy trestán, a ne jenom já jsem měl s tímto stylem posuzování velký problém. Pamatuji si spoustu situací, kdy mi kanadský kolega zvedl tento druh faulu téměř z druhé poloviny hřiště i přesto, že jsem u tohoto zákroku stál jen pár kroků. Prostě mi ta ruka nahoru sama od sebe nešla, tak jak je tomu u mě při standardních faulech. Následně pak člověk přemýšlí nad těmito zákroky, kterých je v daném zápasu nespočet daleko víc, než by měl, což mu na klidu rozhodně nepřidává a čímž pádem se pak nemám možnost plně koncentrovat na jiné věci, tak jak je tomu pro něj ve standardních utkáních.

Projít si celým turnajem až do konce pro mě tedy opravdu nebylo nic jednoduchého. I přes to vše jsem si samozřejmě celý šampionát velice užil. Byla to pro mě obrovská zkušenost zažít atmosféru zahraniční akce tohoto formátu a doufám, že se minimálně ještě jednou na akci podobného charakteru budu mít možnost podívat.


Tým rozhodčích na dosud posledním juniorském šampionátu hráčů do 18 a 20 let v kanadském St. John's. Michal Laczko (vlevo) patřil mezi nejlepší sudí. 

Švýcarsko? S žádným nesportovním chováním hráčů, či trenérů vůči rozhodčímu jsem se prozatím nesetkal

Jak velký je z pohledu rozhodčího rozdíl mezi českým extraligovým hokejbalem a tím mezinárodním? Našel byste nějaké stěžejní rozdíly i z pohledu posuzování zákroků, situací, nebo chování hráčů směrem k sudím?

Český extraligový hokejbal je ten nejrychlejší, co jsem kdy pískal. Přispívá k tomu zejména velké množství kvalitních hráčů, plastový povrch, tedy pokud zrovna neprší (smích), díky kterému mají hráči míček daleko více pod kontrolou, což umožňuje hru neskutečně zrychlit. Ve Švýcarsku se hraje stále převážně na betonu a v Anglii pak na halách hokejových rozměrů. Obě tyto varianty pak neumožňují hrát tak dynamický a divácky atraktivní hokejbal, jako můžeme vídat v naší nejvyšší soutěži.

O rozdílnosti posuzování zákroků tělem v zámoří jsem se zmínil již v předchozí otázce. Co se týče Anglie a Švýcarska, tak bych žádný větší rozdíl, než rozdílná celková úroveň hokejbalu v porovnání s tím naším neviděl. Po 4 turnajích v Anglii a pár odpískaných zápasech zde ve Švýcarku jsem se s žádným nesportovním chováním hráčů, či trenérů vůči rozhodčímu prozatím nesetkal. Za to v českých soutěžích, tam si rozhodčí velice často vyslechne komentáře nehezkého charakteru. Nepůsobil jsem však v těchto soutěžích příliš dlouho, takže třeba to na mě ještě čeká. (smích)

Pro představu českých hráčů, jaká je úroveň zápasů a rozhodčích v jiných zemích, kde jste měl možnost pískat? Měli by si čeští plejeři vážit toho, co mají? (úsměv)

Nejen čeští plejeři, ale také všichni trenéři, diváci ale i rozhodčí by si měli jednoznačně vážit toho, co za hokejbalovou úroveň u nás v Čechách máme. Ať už se opravdu bavíme o úrovni zápasů, které předvádějí výborní čeští hráči pod taktovkou zkušených trenérů v nejvyšších soutěžích, o úrovni řízení utkání od zkušených českých rozhodčích, na které jsou díky tomu kladeny vysoké nároky, tak po fanoušky českého hokejbalu, kteří celé toto prostředí uzavírají, tak aby domácí zápasy mohly být pro jednotlivé týmy alespoň malou výhodou. Český hokejbal je v porovnání s ostatními zeměmi, kde jsem měl možnost působit o krok, ne-li o dva napřed, což se rozhodně projevuje na mezinárodní scéně, kde se jak české týmy, tak čeští rozhodčí řadí pokaždé k těm nejlepším.


Jen trénink dělá opravdového mistra, noví rozhodčí by měli pískat co nejvíce utkání

Čeho byste chtěl ve své kariéře rozhodčího ještě dosáhnout? A co je pro Vás to nejlepší, čeho může rozhodčí dosáhnout?

Jako každý rozhodčí bych se chtěl někdy v budoucnu samozřejmě zúčastnit seniorského mistrovství světa. Jsem si však moc dobře vědom toho, že mé šance nejsou příliš velké s ohledem na to, že aktuálně působím v zahraniční hokejbalové lize. Pochybuji, že by švýcarský svaz poslal na MS za Švýcarsko českého sudího, ale třeba se mohu samozřejmě mýlit. (úsměv) To nejlepší, čeho může rozhodčí dosáhnout je dle mého úplně stejné, jako je tomu u hráčů a trenérů. Tedy úcta a respekt k tomu, co dělá na základě kvalitně a dlouhodobě odváděných výkonů od lidí, kteří se danému sportu věnují a dobře mu rozumí. K tomu však vede dlouhá cesta plná spousty kvalitně odřízených utkání, správně potrestaných zákroků a správně odargumentovaných dotazů hráčů a trenérů na nedovolenou hru. Třešničkou na dortu k tomu pak samozřejmě ještě může být možnost řídit a následně pak úspěšně odřídit nějaké významné utkání, v ideálním případě pak na mezinárodní úrovni, ale úcta za dlouhodobý přínos hokejbalu díky kvalitním výkonům třeba jen v lokálních soutěžích, od lidí pohybujících se v dané soutěži, je podle mě to nejvíc, čeho může rozhodčí dosáhnout.

A kdy Vás zase uvidíme v českých soutěžích?

Ve Švýcarsku jsem aktuálně velice spokojený, návrat do Čech tedy prozatím neplánuji. Byl bych však velice rád, kdyby se například v rámci nějakého výměnného programu dalo někdy v budoucnu dohodnout řízení nějakého českého extraligového zápasu s nějakým ze svých českých kolegů, se kterým jsem v minulosti jednotlivá utkání řídíval a zavzpomínat tak na staré dobré časy v české Extralize. (úsměv)

Otázka na závěr, která by měla hlavně motivovat mladé začínající sudí. Co byste jim v jejich začátcích poradil, aby se co nejdříve a nejefektivněji dostali na co nejvyšší úroveň?

Je to jak se vším. Jen trénink dělá opravdového mistra. Pískat tedy co nejvíce utkání, co to jde, to je základ. Mimo svazových soutěží se hrává po večerech i spousta amatérského hokejbalu, kde je taktéž možné sbírat cenné zkušenosti vedoucí do vyšších soutěží. Pokud není možnost pískat, tak se pak rozhodně chodit dívat na kolegy rozhodčí našich nejvyšších soutěží a inspirovat se jejich stylem řízení utkání. Sporné zákroky konzultovat se zkušenějšími kolegy a delegáty. O dobré fyzické kondici a znalosti pravidel se snad není potřeba ani zmiňovat a v neposlední řadě se pak rozhodně nenechávat odradit neúspěchy. Učit se ze svých chyb je standardní způsob v procesu zdokonalování se snad úplně ve všem. Nikdo ze zkušených českých sudích nezačal pískat extraligovou úroveň, aniž by ve svých začátcích nenasekal spoustu chyb. Všem mladým začínajícím sudím tedy držím moc palce a přeji hodně štěstí, které je také velice často k úspěšně odřízenému utkání potřeba. (úsměv)


Tabulka extraligy

POŘ. TÝM Z SKÓRE B
1.
HC Kert Park Praha
7 43:18 20
2.
HBC AUTOSKLO H.A.K....
7 28:19 18
3.
HBC Kladno
5 25:9 15
4.
HBC Hradec...
7 33:27 11
5.
Elba DDM Ústí nad...
4 13:8 10
6.
HbK Karviná
3 13:11 6
7.
HBC Most
4 11:11 6
8.
HBC Hostivař
6 17:27 4
9.
SK Hokejbal Letohrad
5 11:20 3
10.
HBC Plzeň
5 8:19 3
11.
TJ KOVO Praha
6 12:25 2
12.
TJ Snack Dobřany
7 13:33 1