ČMSHb

Velezkušení rozhodčí Extraligy. Chyby, jiné pohledy a názory nás posouvají, shodují se Horský s Vokurkou

Roman Vokurka a Aleš Horský patří k nejdéle sloužícím rozhodčím v České republice. Jak se vyrovnávají s covidovou pauzou? Jak se podle nich změnil hokejbal za poslední dekádu? Jak se připravují na případný rozjezd soutěží? A co by vzkázali svým nástupcům? Více v rozhovoru!

Každý dělá chyby a naše diskuse jsou někdy celkem peprné

Páni rozhodčí, jak dlouho se již pohybujete v dresu sudích? Většinu své kariéry jste odpískali spolu, je tomu tak?

Roman Vokurka: Pískám od sezóny 1994/95. Do sezóny 2005/06 jsem pískal s Petrem Chytilem, který ale ve vyšších soutěžích v té době končil. Od té doby pak s Alešem Horským, s kterým de facto pískám v takové stálejší dvojici dodnes. Aleše jsem velmi dobře znal například z turnajů nebo i ze zápasů, kam jsme spolu jezdili, když můj stálý parťák nemohl. Navíc byl ze stejného regionu, takže volba byla jasná. Nečekal jsem, že spolu vydržíme tak dlouho až do dnešních dnů, ale myslím si, že toto spojení velmi dobře zafungovalo a brzo jsme si na sebe zvykli. Určitě tohoto spojení nelituju a musím podotknout, že ze všech kolegů si spolu výborně rozumíme nejen na hřišti, ale i mimo něj.

Aleš Horský: Přesně si to nepamatuji, ale asi v roce 2002 jsem začal pískat nejdřív děti v Třebíči. V roce 2004 jsem byl na celorepublikovém školení rozhodčích, a to jen z důvodu určitých kvót, které tenkrát byly, hráli jsme totiž v Třebíči Extraligu nebo už jen 1. Ligu. Přesně nevím. Museli jsme mít v regionu alespoň dva rozhodčí, tak jsme se ještě s jedním tehdejším spoluhráčem, Radkem Ježem, obětovali. (smích) Mě tenkrát kluci poslali, jelikož jsem byl brankář a pořád jsem do toho rozhodčím kecal, tak prý abych se pořádně naučil pravidla. (smích) Jak to tak bývá, tak to, že jsem se nakonec stal rozhodčím, byla náhoda, určitě to nebyl můj sen.

Hned v tom roce 2004 jsem začal pískat s Romanem, respektive s Petrem Chytilem. Petr byl tehdejší letitý kolega Romana a tvořili jednu z nejlepších dvojic. Jezdil jsem s nimi na utkání, tehdy rozhodčí pískali i několik zápasů za den a já se s nimi točil na lehčí utkání dorostů, juniorů, 1. Ligy atd. Extraligové utkání pískali oni a já se učil, byla to pro mě velká škola a ten, kdo si ještě pamatuje Petra, tak ví, o čem mluvím. V roce 2006 Petr postupně končil s kariérou rozhodčího na nejvyšší úrovni, v regionu Jihlava píská doposud, a já se tak dostal do kolotoče hokejbalu. Pak už to šlo až do teď, hokejbal se stal nedílnou součástí mého života. Dvojici tvoříme prakticky výhradně s Romanem, až na pár pauz, které zavinila především má zranění. S Romanem jsme na sebe za ta léta zvyklí, většinou víme, kde se ten druhý bude pohybovat a umíme si pomoci. Vždy je výhoda, když se můžete na toho druhého spolehnout, to neznamená, že se občas nechytneme, každý dělá chyby a někdy naše diskuse jsou celkem peprné, ale to k tomu patří (smích). Chyby, jiné pohledy a názory nás posouvají.

Jak se podle Vás změnila hra hokejbalu za poslední dekádu? Hokejbal se zrychlil, jak na to musí rozhodčí reagovat?

Roman Vokurka: Hra se určitě změnila k lepšímu, mužstva více trénují, mají lepší vybavení, ubylo výstroje, hra je rozhodně rychlejší díky novým povrchům a celkově se to moc nedá srovnávat, protože zápasy jsou nyní více atletické, hráči jsou naběhaní, díky čemuž se spousta akcí děje ve velké rychlosti a my samozřejmě musíme také reagovat. V utkáních vycházím z pohybu, takže zrychlení hry pro mě není problém. Snažím se připravovat průběžně po celou kariéru, takže mě postupné zrychlování hry nezaskočilo. Zatímco v minulosti byla hra spíše techničtějšího charakteru, momentálně je to na nejvyšší úrovni více o běhání, rychlosti, ale i taktice. K tomu se pak třeba uzpůsobují i pravidla, kdy se dbá více na zdraví hráčů třeba i kvůli střetům ve větší rychlosti.

Aleš Horský: V zásadě jste to vystihl. Hokejbal se v posledních letech výrazně zrychlil, a to s sebou nese větší nároky nejen na hráče, ale i na rozhodčí. Všude musíte být včas, abyste měl dobrý pohled na herní situace a mohl správně rozhodnout. Blbě hráče přesvědčujete od modré čáry, že se míček nedostal celým objemem za brankovou čáru, přestože jste to viděl, to nejde. Nejvíce chyb pramení ze špatného postavení a špatného čtení hry, to platí pro hráče i rozhodčí. Hráči jsou výrazně rychlejší a techničtější jako ve všem, vše se zrychluje a často žasnu, co vše a v jaké rychlosti hráči dokážou, občas se mi chce zatleskat… (smích) Rozhodčí se tomu všemu musí přizpůsobit, musí být výborně připraveni fyzicky, teoreticky i mentálně. Nicméně nezlepšili se jen hráči, ale i trenéři a realizační týmy jsou na vyšší úrovni než dříve. Vždyť v hokejbalu najdeme významná jména české sportovní minulosti, což je skvělé. Tito lidé do hokejbalu vnesli profesionální nádech. Hokejbal není profesionálním sportem, ale ten, kdo chce být úspěšný, musí hokejbalu věnovat téměř tolik času jako profesionální sportovci, a to není jednoduché při práci, dětech, rodině atd. Hokejbal se stále vyvíjí, což s sebou nese téměř každoroční úpravy pravidel. Každoročně se koná školení rozhodčích pro nejvyšší soutěže, kde musíte projít testy jak z pravidel, tak z fyzické připravenosti. Zde musím vyzdvihnout výbornou práci komise rozhodčích a delegátů v čele s Jardou Pikulou, který pokračuje v trendu vzdělávání rozhodčích, započatý tehdejším předsedou komise Vítem Čapkem, který jako první udal směr vzdělávání rozhodčích.


Aleš Horský má za sebou několik světových šampionátů. Společně s Romanem Vokurkou se zařadili mezi nejuznávanější rozhodčí nejen v ČR. Autor fotky: Zdeněk Vaiz.

Covidová pauza? Všechno zlé je k něčemu dobré

V této době se čeká na lepší zprávy ohledně rozjezdu soutěží, jak se na to fyzicky připravujete?

Roman Vokurka: Ohledně možného rozjezdu soutěží máme určité informace co se týče Extraligy, kde bylo požádáno o výjimku, zatím se však stále čeká na úřední rozhodnutí. Rozhodně by to bylo ku prospěchu věci, kdyby se téměř po roce alespoň některé soutěže rozjely v nějakém normálnějším módu, klidně i s pravidelným testováním. Co se týče mé přípravy, já se snažím udržovat bez ohledu na tuto divnou dobu stále stejným způsobem, pravidelně chodím běhat do přírody, mám takový svůj menší maratonský okruh kolem Jihlavy (smích), hodně jezdím na kole, byť jsem ho momentálně v zimním období vyměnil za rotoped a pravidelně se snažím cvičit. Samozřejmě příprava je nejintenzivnější před začátkem podzimní části a také v zimní přestávce, během sezónních zápasů se spíše snažím udržovat v kondici, kterou jsem v předchozím období nabral. V letních měsících příprava směřuje k semináři a testům rozhodčích, přece to těm mladým nedáme zadarmo (smích).

Aleš Horský: Před rokem jsem si pořídil spinningové kolo, tak ho využívám. Kromě toho pravidelně cvičím a celkem dost chodím na delší svižné procházky či kondiční běh. Minimálně 4x týdně se nějak hýbu. Když je lepší počasí, tak rád jezdím na kole a už jsem věkově dozrál do dalšího sportu, který mám velmi rád. A to je golf, tomu se věnuji čím dál více. Když ještě byl svět normální, tak jsem často v zimě hrával hokej, plaval a rád lyžuji, ale teď to bohužel nejde. Letos jsem s dětmi hodně boboval, tolik jsem snad nenajezdil ani autem za 30 let (smích). Řeknete si, že to možná není sport, ale když několikrát vylezete sjezdovku, tak už to fakt sport je a je to dobrá kondiční příprava.

Romane, ve fyzických testech se prý vždy řadíte mezi ty nejlepší. Jak to děláte?

Roman Vokurka:  Jak jsem již říkal, ve volném čase se věnuji sportování a snažím se udržovat ve fyzické kondici, která mi pak pomáhá i v různých situacích na hřišti. Vždy jsem měl v oblibě delší tratě, takže fyzické testy ve formě například Cooperova běhu mi nedělají problém.

Aleši, Vy jste prý zase po operaci, jak u Vás probíhá rehabilitace a plánujete se vrátit na hokejbalové stadiony?

Aleš Horský: Na operaci jsem byl v květnu 2020, takže teď už jsem v pořádku. Rehabilitace proběhla dobře, dlouho jsem se na operaci připravoval. Z důvodu covidu byla posunuta o dva měsíce, které jsem využil k přípravě, trošku jsem zhubnul a tím si vytvořil dobrý základ, abych urychlil rekonvalescenci a následnou rehabilitaci. Motivací byl i hokejbal, nechtěl jsem končit kvůli zranění. Operací jsem za posledních pár let absolvoval několik. Covidová pauza mi vlastně přišla vhod, měl jsem dostatek času věnovat se sám sobě, všechno zlé je k něčemu dobré. Jinými slovy, celou dobu covidu jsem využil na mírnou opravu svého pohybového aparátu a stále pracuji na tom, abych co nejdéle zůstal pohromadě. Návrat k hokejbalu už proběhl, sice na jeden zápas, ale díky bohu aspoň za to. V říjnu 2020 jsme odpískali doposud poslední utkání Extraligy v Praze na Kertu, kam přijelo Ústí nad Labem a musím říct, že se mi to utkání strašně líbilo, mělo parametry play-off a nakoplo mě pro další práci na sobě.


Po delší době se k Romanovi Vokurkovi (na obrázku) připojil Aleš Horský. Odřídili dosud poslední extraligové utkání mezi Kert Parkem a Ústím nad Labem před další vynucenou pauzou. Autor fotky: Ivana Laiblová.

Říká se, že nejlepší rozhodčí je ten, který na hřišti není vidět, bohužel někdy to nejde

Co byste vzkázali svým nástupcům? Co musí rozhodčí umět, aby byl výborným hokejbalovým soudcem?

Roman Vokurka: Aby hlavně vydrželi a dobře se připravovali, to je takový základ, protože v jednotlivých utkáních jsou různé situace, kde musí člověk reagovat i na něco, co předtím nezažil a musí to ve zlomku sekundy vyřešit. Samozřejmě každý dělá chyby, u rozhodčích jsou pak ale většinově vidět víc než u hráčů. Není ale ostuda se pak za chybu omluvit a svůj verdikt změnit, což pak kvitují většinou i samotní hráči na hřišti a mají pak k těmto rozhodčím i jiný přístup, než když si tito stojí za svým. Důležité je pak se z chyb poučit. Je také jedno, jaké utkání pískáte, jestli je to Extraliga mužů nebo například soutěž dorostenců, ke všem utkáním musíte přistupovat stejně a každé utkání vás může posunout dopředu i díky tomu, jaké situace se v něm vyskytnou a jak je vy následně vyřešíte. Dobré je si také jednotlivé zápasy například s kolegou po konci probrat a zaměřit se na situace, které byly sporné nebo emocionálně vypjaté s tím, že by se daly vyřešit i jiným způsobem.

Aleš Horský: Neumím odpovědět na otázku, jak se stát výborným rozhodčím, ale mohu odpovědět na to, co čeká rozhodčí, když se rozhodnou pro tuto cestu. Víte, hokejbal musíte milovat, jinak to nemůžete dělat. Všichni, kdo věnují svůj čas hokejbalu, tak k němu musí mít citový vztah, to je základní parametr. Být rozhodčím je velmi nevděčná role a na to musíte být připraveni. Asi to vezmu obecně, každý rozhodčí jakéhokoli sportu musí mít respekt k hráčům, trenérům, funkcionářům, všem, co se okolo sportu pohybují, a nejen kolem něj. Rozhodčí je součást hry, obecně má velký vliv na to, jaký směr utkání nabere. Někdy svým rozhodnutím můžete mužstva uklidnit a někdy naopak. Pak přichází ta pravá role rozhodčího, musíte vysvětlit svůj pohled a důvod, proč jste tak rozhodl, a to je někdy velmi složité. Naučí vás to sebekontrole, věcnému a srozumitelnému vyjadřování, ne vždy to ale stačí, stále se učíme a učit se budeme. V utkání děláme spoustu rychlých rozhodnutí, nejsou vždy správná, jsme jenom lidé a máme pouze zlomek času na rozmyšlenou a velmi často máme jiný úhel pohledu než ostatní, a to myslím doslova. Musíme rozhodovat nejen podle pravidel, ale především v jejich duchu, což není to samé. Pravidla se naučí každý, běhat taky, ale co se nenaučíte je mít cit ke hře, ten buď máte nebo ne. Rozhodčí nemůže být každý, i když Češi jsou národ trenérů a rozhodčích. (smích) Uděláte mnoho chyb, je potřeba si je uvědomit a pracovat na tom, abyste je příště neudělali, to vás posouvá. Říká se, že nejlepší rozhodčí je ten, který na hřišti není vidět, bohužel někdy to nejde. (smích) Je to spousta práce, než dosáhnete nějakých úspěchů. Odměnou pro vás budou pocity, které se dají srovnat s pocity úspěšných sportovců. I rozhodčí je sportovec, i když si to spousta lidí nemyslí. Ještě bych nerad zapomněl na naprosto zásadní věc a tou je tolerantní rodina, bez toho se nedá dělat žádný sport, protože čas, který věnujete hokejbalu, berete rodině.


Aleš Horský v utkání žen ze Švýcarska a Řecka na MS v Plzni v roce 2009. Autor fotky: Zdeněk Vaiz.

Čeští rozhodčí jsou světová špička

Na jaké společně „odřízené“ zápasy nejvíce vzpomínáte? Co byl zatím Váš vrchol kariéry?

Roman Vokurka: Nejvíce asi vzpomínám na finále Extraligy, kde se předával pohár vítězi. Řídit tato utkání se mi poštěstilo zatím dvakrát. Jinak těch zápasů bylo tolik, že už si ani moc nevzpomínám. Snažím se dívat spíše stále dopředu a soustředit se na další utkání.

Tím největším vrcholem kariéry je pak pro každého rozhodčího určitě účast na jakékoli mezinárodní akci, protože konkurence u nás je strašně velká a je to pocta, pokud se tam člověk dostane. Mými vrcholy na tomto poli byla má účast na Mistrovství světa v Pittsburghu 2005, kde překvapilo Portugalsko a odnesla to naše reprezentace a pak samozřejmě domácí šampionát v Plzni 2009, což byl velmi intenzivní zážitek nejen z pozice rozhodčího na hřišti, neboť na utkání chodila spousta diváků, ale i pro fanoušky, protože byl korunován ziskem titulu mistrů světa. Určitě si vážím i nominací na ostatní mezinárodní akce, ať již to byly mládežnické mezinárodní turnaje, klubová mistrovství nebo i přátelské zápasy reprezentací a výměnné programy se Slovenskem. Tam jsme s Alešem pískali poslední utkání finálové série slovenské Extraligy mezi Skalicí a Kežmarkem a co mi kromě výborného zápasu z obou stran zůstalo v paměti, byl i název stadionu - The Palety Aréna (smích). Ale zážitků je spousta, každá nominace na jakékoliv mezinárodní utkání mě vždy potěšila a bral jsem to jako odměnu za práci na hřišti.

Aleš Horský: Tak vzpomínek je hodně, 16 let je hrozně moc. Samozřejmě si vždy vzpomenete na finále play-off, hlavně na ty, kde se předával pohár. Vlašim – Kert 2012, Kladno – Pardubice 2014, poslední utkání v sezóně má vždy po konci takový zvláštní nádech, najednou vše opadne, všechen tlak, stres, prostě všechno. Vzpomínám si také na play-off, Pardubice – Most, tenkrát jsme pískali 4. i 5. zápas. Série měla obrovský náboj umocněný rozhodujícím utkáním, které je pro rozhodčí vždy odměna a uznání. Ale také si pamatuji na zápas, kde jsme měli asi 22 vyloučení z jednoho týmu, myslím, že to bylo Karlovy Vary – Mladá Boleslav v roce 2008, byla to baráž o 1. Ligu v Boleslavi, to si pamatuji, protože zápis má 20 kolonek na tresty a my je museli psát na druhou stranu zápisu. Vary jsme tenkrát museli vylučovat i za špatný pohled, jinak by se to utkání nedohrálo, tolik vyloučení jednoho týmu už jsme nikdy nezažili a doufám, že už nezažijeme.

Další vzpomínka je na největší chybu naší kariéry, druhé čtvrtfinále play-off Kladno – Vlašim 2011. To byl zápas, který došel do nájezdů. Myslíte si, že v nájezdech se nedá nic pokazit, ale stalo se. Už nevím, kolikátý nájezd to byl, ale vlašimský Šindelář tehdy udělal blafák Jirotkovi a zavěsil do odkryté brány. Jirotka posunul branku o vteřinu dříve, než Šindelář dal gól. Tehdy neplatilo, že můžete dát gól do posunuté brány, ale my gól uznali, což byla z výkladu tehdejších pravidel chyba. Prakticky jsme předběhli dobu, dnes se takový gól uznává, ale tehdy to byla chyba a my tu sezónu dopískali a já navíc přišel o účast na MS v Bratislavě, ale všechno má svůj důvod. Teď je to spravedlivější. Vrchol pro každého rozhodčího jsou utkání play-off, stejně jako pro mužstva je play-off uznání celosezónní práce, tak je tomu i pro rozhodčí. Další vrcholem je účast na světovém šampionátu. MS je odměnou za letitou práci, a hlavně velká pocta, protože stejně jako hráči, tak i rozhodčí reprezentují svoji zemi. Měl jsem tu čest být na několika MS, ale můj vrchol bylo semifinále MS v Pardubicích Kanada – Řecko, to jsem pískal s Martinem Černým. Ke konci první třetiny mi při jednom pohybu píchlo v zadním stehenním svalu a po třetině, když do kabiny přišel Jarda Pikula, tehdy delegát utkání, tak jsem mu řekl, že mám natažený sval a že nevím, jestli to uběhám. Řekl mi, no ty ses úplně zbláznil, takovej zápas musíš dopískat, vždyť je to vrchol tvojí kariéry a měl pravdu, byl. Stehno jsme utáhli, a nakonec jsem to dopískal. Zážitek byl umocněn tím, že tak důležité utkání pískáte s kolegou, kterého znáte spoustu let a vážíte si jeho práce. To jen potvrzuje to, že čeští rozhodčí jsou světová špička, to bych chtěl zdůraznit a několikrát podtrhnout!


Roman Vokurka (vpravo) po boku Michala Prudíka z extraligového utkání v Letohradu. Tehdy byl jeho kolega Aleš Horský zraněný. Autor fotky: Iva Janoušková ml.

Tabulka extraligy

POŘ. TÝM Z SKÓRE B
1.
HC Kert Park Praha
6 35:16 17
2.
HBC AUTOSKLO H.A.K....
6 24:16 15
3.
HBC Kladno
4 20:7 12
4.
HBC Hradec...
6 32:24 11
5.
Elba DDM Ústí nad...
3 10:7 7
6.
HBC Most
2 6:2 6
7.
HbK Karviná
3 13:11 6
8.
SK Hokejbal Letohrad
4 9:12 3
9.
TJ KOVO Praha
5 10:22 2
10.
HBC Hostivař
5 11:25 1
11.
TJ Snack Dobřany
6 11:27 1
12.
HBC Plzeň
4 5:17 0